OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stoner’n‘rollový válec konečně zpátky na Sedmičce! Vrací se sem s novou deskou „Luminiferous“, která tvoří i nosnou páteř celého setu. Stejně jako na koncertě před deseti lety, toto ošlehané trio provází předkapela, která má jen dva členy. Tentokrát ale nejde o manchesterskou garáž, jako v případně WINNEBAGO DEAL, ale o téměř domácí ryze instrumentální sadistické bahno MÖBIUS.
Prvních dvacet minut a jen dvě skladby. Přidává se osmiminutový přídavek. MÖBIUS válcují s velkým V. Minimalistické bicí, kde se šetří každým úderem, neprostupné kytarové stěny s dlouhými hranami a tvrdohlavost v tom, nepolevit v hypnotickém hlomození. Rezavá pila v riffech jede doom metalovým tempem. Černorudá je barva jejich. A po jejich setu vlastně i moje. Při jejich produkci vidím černorudě, podlaha Sedmičky se třese a uši krvácejí. Ti dva maniaci vypadají jak beránci., ale když začnou dělat kravál, stojí to za to.
Prostor v klubu ve tři čtvrtě na devět houstne. Když za deset devět HIGH ON FIRE otevírají set první skladbou z nejnovějšího alba zvanou „Black Plot“, jsem v první řadě. Má to tu nevýhodu, že v tom burácení neslyším vokál a to tak, že téměř vůbec. Další kapela, která by na Sedmičce udělala lépe, kdyby svého zvukaře nechala sedět na baru. Situace se trochu lepší tím, že nacházím poslechově lepší místo.
Matt Pike vládne. Les Paula má opřený o obnažený pupek a v obličeji výraz, který mě připomíná kultovního akčňáka Dannyho Treja. Zapomeňte na dobrosrdečnost. Tady se servíruje smrtelná kombinace thrash metalu, stoneru a rock’n’rollu. Hned druhou skladbou se dostáváme o osm let zpátky do relapsácké éry kapely se skladbou „Speedwolf“. U té třetí, kterou je nekompromisní rifová rubanice „Rumors Of War“ z „Death Is This Communion“ vybíhá ze šatny technik HIGH ON FIRE a před prostředek pódia se vrhá do lidí.
HIGH ON FIRE vydrželi hrát v plném nasazení hodinu a čtvrt. Pět minut po koncertu nebylo slyšet potlesk, protože kytary a další tři hodiny mě ještě hučelo v uších a to jsem měl minimálně na půlku vystoupení ucpávky. Na konci setu i pecky z debutu jako je třeba „Bagdad“ nebo titulní skladba ze „Snakes For The Divine“. Odcházím spokojen. HIGH ON FIRE přijeli představit novinku a nezapomněli přimíchat to nejlepší z celé kariéry.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.