OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
(A)VOID Floating Gallery. Kde to, kurník, je? Běhám po náplavce a nestačím se divit. Na každé druhé lodi něco hraje, dvě kapely vystupují přímo na náplavce a ta moje loď snad nikde nekotví. Na protějším břehu dávaj´ na velkém plátně nového Mad Maxe. Žádný black metal se nikde nekoná. Pod Palackého mostem už jsem myslel, že slyším black metal, ale jen nade mnou rachotila tramvaj. Takže teprve když proběhnu celou náplavku přecpanou cukrujícícma párama a ožralýma skupinkama teens až nakonec, objevuji ten nejzanedbanější škuner, co tu kotví, a v jeho útrobách to duní. S chutí do podpalubí.
Bohužel přicházím až ke konci setu noise-experimentální metalové černi LVC LBK. Vše, co jsem schopen pojmout, jsou zelená světla kytar a bicí a syntezátory, které ze zvuků dělají nebezpečné perverzní devianty. Hluková léčba black metalem tu ordinuje hypnotické stěny i přebustrované plochy. Špína se vpíjí do kytarových riffů a tvoří jednolitou masu, kterou krájí bicí. Na konci přichází ke slovu i velká obouruční pila. Mrzí mě, že jsem nestihnul více.
Při WIEGEDOOD vzorně nastoupen do první řady. S jejich příchodem je tu blackmetalová vánice, která se na krátké chvíle zastavuje jen dvakrát. Poprvé u třináctiminutového „Svanesongu“, kde se mi při té jediné vyklidněné při brnkačce uprostřed skladby na nos ze stropu snese pavouk. Fakt. Teprve pak si všímám, že mezi futry je několik pavoučích brlohů a když kapela spustí, všímám si, jak nad hlavama přítomných tančí pavoučí rodinky.
Za každým kytaristou krom kytarových beden i ampegácké ledničky, do toho modré světlo, umělá mlha a imrvére puštěný stroboskop. Nic pro epileptiky. Neprostupná masa dvou kytar čerpá hlavně ze čtyřtrackového materiálu „De Doden Hebben Het Goed“, který má téměř čtyřicet minut.
Muž za bicími není nikdo jiný než Wim Coppers z RISE AND FALL a naprosto ukázkově drží monotónní tempa ve vysokých obrátkách, jen jsem čekal, kdy mu pravá noha odpadne a to samé se dá říci o pravačkách kytaristů, kteří drbali struny v neutuchajících rychlostech. Každá úleva tempa je dočasná a je tu jen proto, aby vás mohla srazit další vlna nelítostného hoblování s ještě větší intenzitou. Rezavý škuner tomu jen dodává. Zatuchlé podpalubí s pavouky. Co je víc? Skvěle zvolené místo pro podobnou akci.
17. červen 2015, Praha - Náplavka, (A)VOID Floating Gallery
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.