OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letos mě rozsekali na Fluff festu na malé nudle. Teď, když se začíná barvit listí a následně mi už i leckde šustí pod nohama, se z tohoto EP stává má osobní hymna letošního podzimu. Taliánské screamo, které nemá obdoby. Smutné a veselé současně. Jen zlehka nakreslené kytary tvoří dominantní melodie a řvaní většinou ve sborech je vlastně trochu potlačené, ale nevadí to vůbec. Kytaristé tu tvoří většinu nálad a ženou emoce před sebou. Za tu dobu, co hrají, si RAEIN vybrousili svůj specifický zvuk i styl uvnitř hardcoreové scény.
Zvukomalebnost a současně i technicky zajímavé a melodické postupy tvoří unikátní hudební prostor, který jsem obdivoval zhruba před čtyřmi lety na desce „Sulla linea dell´orizzonte fra questa mia vita e quella di tutti“, a který je tu zas, jen opět trochu posunutý jak v pocitech, tak ve vyzrálosti kapely. Necelých dvacet minut naplněných ryzí melancholickou sklíčeností, ze které nebudete mít depresi, ale radost. Takto to umí jen oni. Z naprosto protichůdných emocí splétat unikátní hudbu, která je přesným opakem barev, které volí na svá alba. Žádná šeď. Emotivní hardcore pro odrostlejší generaci.
8,5 / 10
Perpetuum (EP) (2015)
Sulla linea dell'orizzonte fra questa mia vita e quella di tutti (2011)
Il N'y A Pas De Orchestre (2003)
Raein (2002)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.