Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pätnásty album NAPALM DEATH, nazvaný „Apex Predator – Easy Meat“, je medzi nami už od konca januára a keďže ND sú v rámci cca aspoň dvoch žánrov titanom, míľnikom, základom a zákonom, sluší sa napísať o ňom aspoň pár viet. O birminghamskej legende vlastne už nemá cenu mlátiť prázdnu slamu len preto, aby bola recenzia dlhšia, stačí pár vetami opísať, čo pre nás Shane, Barney, Mitch a Danny majú tentokrát.
Na ich šiestom albume pre Century Media je štrnásť skladieb, ktoré môžeme charakterizovať ako typický materiál ND. Po celkom znepokojujúcej, divnej, industriálne ladenej titulnej veci sme v hre. Nie je to také experimentálne ako naposledy, žiadne saxofóny či čisté vokály (možno v „Hierarchies“ sú nejaké atmosférickejšie momenty). Tak či onak je tu ďalšie ich poňatie vývoja. Klasický grind na úrovni, tu a tam s trochou crustu, HC a metalu prevažuje, je to veľa „návratov“ až takmer do 80. rokov, pochopiteľne s oveľa vyspelejším zvukom a hudobníckou zručnosťou.
Hoci celkovo hudba znie riadne priamočiaro, energicky a agresívne, z času na čas – a dosť často – zachytíte veľmi špecifickú prácu s disharmóniami, ktoré skladbám dodávajú istý znepokojujúci feeling. A je tu tiež pár grind/metalovo/industriálne ladených kúskov, pripomínajúcich časy „Inside...“ a „Wounds...“, predpokladám, že za týmto by mohol byť Shane, keďže grind core, industrial, noise a elektronické prvky ho baví spájať už oddávna, stačí si spomenúť na jeho projekt MALFORMED EARTHBORN s Dannym Lilkerom.
Tentoraz tu teda máme NAPALM DEATH až na kosť, nedeje sa nič strhujúco nového, kapela pracuje v rámci vlastných, už daných hraníc, ale „Apex Predator...“ je album stále hodný vypočutia, pokiaľ ste dlhoroční fanúšikovia legendy a viete, o čom grind core je.
8 / 10
Throes of Joy in the Jaws of Defeatism (2020)
Apex Predator – Easy Meat (2015)
Utilitarian (2012)
Time Waits For No Slave (2009)
Smear Campaign (2006)
The Code Is Red...Long Live the Code (2005)
Leaders Not Followers: Part 2 (2004)
Order Of The Leech (2002)
Enemy Of The Music Business (2000)
Words From The Exit Wound (1998)
Inside The Torn Apart (1997)
Diatribes (1996)
Fear, Emptiness, Despair (1994)
Utopia Banished (1992)
Harmony Corruption (1990)
From Enslavement To Obliteration (1988)
Scum (1987)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
