OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tatíček Ritchie kuje železo dokud mu perlík ještě premává, zdá se. Náruč lepé Candice umí zjevně s nevycválanou povahou rockového bouřliváka pravé divy, což vzhledem k její pohledné tvářičce, zlatým vláskům a medovému hlásku není až takové překvapení. Po třech řadovkách přichází náš spokojený páreček s živým záznamem toho nejlepšího a vzhledem k čím dál větší cukrkandlovosti dosavadní produkce mohlo jít o stoprocentní živou vodu na skomírající mlýn.
Přivítá nás jásavý pískot aplaudujících diváků (co také jiného, že?), úvodní sólo podepřené klávesami a hlas noční princezničky. "Shadow Of The Moon" je první a doposud zřejmě i nejpovedenější písní středověce romantického dua s kolektivem, věrně interpretovaná bez problému funguje i zde, ovšem jakoby jí chyběla šťáva, větší tempo. Nu což, stane se, můžeme se uklidňovat, jenže profláknutý tradicionál "Play Minstrel Play" vrací otázku utahanosti v celé nahotě zpět. Navíc Candice je možná slušná (byť takovým putičkářským způsobem) zpěvačka, ale nulová frontwomanka. Její špitavé proslovy mezi jednotlivými skladbami jsou další brzdou celého koncertu a jejich úplná absence by byla rozhodně ku prospěchu celé show. Podobně tedy uvede i svého mužíčka v instrumentálce "Minstrel Hall". Skladba má pět minut, převážně akusticky kytarových, čili spád vystoupení klesá o dalších X bodů k nule. Pomalý začátek "Past Time With Good Company" uspává. Kam že nám to mezitím klesla ručička barometru? Aha, nula… Naštěstí v půli přichází svižnější změna, která nahrávku uchrání od záporných hodnot. "Fires At Midnight" - kuňkání do mikrofonu, mustr stejný jako v minulém případě, jen uprostřed natažený o sólové exhibice houslí a kytary. Trochu zbytečně dlouhé, doba je dávno jinde, Ritchie; střenka už zase míří směrem k zemi. "Under A Violent Moon" nekopíruje titulní sestřičku "Shadows…" pouze měsícem v názvu, ale do značné míry i hitovostí. Pánbůh zaplať za rychlejší tempo! Závěr prvního disku pak obstarává "Soldiers Of Fortune" alias "Šípková Růženka" alias notoricky známý cajdák DEEP PURPLE, který se po vesnických tancovačkách jistě hraje dodnes. Nutno přiznat půvab ženskému zpěvu i grácii.
Pokud snad v druhé části očekáváte rapidní změnu nálady, můžete být klidní, nic podobného se konat nebude. Pravda, "16th Century Greensleeves" opráší duhovou slávu RAINBOW, taktéž vystrčí růžky elektrická kytara, jinak ovšem madam Night (při vší povinné úctě) nemá ani polovinu charismatu Ronnieho Jamese Dia. Barometr se sice pár minutek tetelil ve vyšších patrech, zase však musí rychle spěchat dolů, protože přichází další instrumentální uspávačka "Beyond The Sunset". Ach jo! Spasitelíček září jako jitřní hvězda - "Morning Star". Housle cikánsky zapumpují, skočný rytmus, i Paní Atmosféra se dostaví. A přehlédneme-li uvádění, vydrží ještě celou následující hospodskou odrhovačku "Home Again" a snad i renesančně rozevláté "Renaissance Faire". Bohužel konečný sešup nezastaví nic. "I Still Remember" je jen další tuctový ploužáček, třetí sólová exhibice, byť ostřejšího ražení, "Durch Den Wald Zum Bachhaus" zase prachsprostou roztleskávačkou. Spasí nás poslední "Writing On The Wall" s variacemi Tchaikovského? Asi ne, jenže rozhodně patří k nejpovedenějším položkám koncertu. A pak se v tom vyznejte! V této souvislosti zamrzí, že do recenzí nejdou kreslit grafy, protože výsledný “klikyhák“ by byl jistě zajímavou studií nitra jednoho běžného posluchače.
Co tedy počít s naším unaveným dinosauříkem? Nepochybuji, že “učesanost“ záznamu byla záměrem. Taktéž ničeho nenamítám proti nehynoucím zásluhám v rockové hudbě, ať už pod hlavičkou DEEP PURPLE nebo RAINBOW. A když navíc v rozhovorech s legrační výslovností utrousí: „Líbí se mi vaše skupina KRLEŠ!“, nelze než přimhouřit obě oči nad rozmary starého pána v druhé míze. S trochou tolerance lze totiž záznam vyslechnout bez vzteklého skřípění zubů, pamatuje však, že příliš sladkostí najednou zavání zubním kazem. A to potom může i pěkně bolet!
Přílišné množství sladkostí kysne na patře. BLACKMORE´S NIGHT mohli živým vystoupením vyvrátit svoji sladkovatovou studiovou prezentaci, leč bohužel se tak nestalo a živý záznam trpí přílišnou vláčností a chvílemi upadá až do letargie. Naštěstí objevíme i několik spasitelů, škoda že jich je tak málo.
5,5 / 10
Robert Of Normandie
- bass, rhythm guitar, harmony vocals
Ritchie Blackmore
- electric and acoustic guitar, mandolin, mandola, h
Candice Night
- vocals, shawn, rauschpfeife, tambourine, pennywhis
Carmine Giglio
- keyboards, harmony vocals
Malcolm Of Lumley
- drums
Kevin Dunne
- drums on 16th Century Greensleeves
Lady Rraine
- harmony vocals
Chris Devine
- violin, recorder, mandolin
1. CD 1 : Shadow Of The Moon
2. Play Minstrel Play
3. Minstrel Hall
4. Past Time With Good Company
5. Fires At Midnight
6. Under A Violet Moon
7. Soldier Of Fortune
8. CD 2 : 16th Century Greensleeves
9. Morning Star
10. Home Again
11. Renaissance Faire
12. I Still Remember
13. Durch den Wald zum Bachhaus
14. Writing On The Wall
Past Times With Good Company (2002)
Fires At Midnight (2001)
Under A Violet Moon (1999)
Shadow Of The Moon (1997)
Vydáno: 2002
Vydavatel: SPV / Steamhammer
Stopáž: 50:09 + 44
Produkce: Ritchie Blacmore
Studio: živě
booklet za 10, hudba za 5. zial nie to hudba pre kazdodenne pocuvanie, a casi renesancie a starych bojovnikov su tiez uz fuc....
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.