OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těsně před Brutal Assaultem je tu aktuální bleskový minirozhovor se šesti otázkami. Co bude nového v areálu? Jak to vypadá s knihou o Brutal Assaultu? A co můžeme čekat po tom, co na Brutalu už zahrála ta největší jména z extrémní metalové scény? Přímo z centra dění nám odpovídal dlouholetý člen Brutal Assault crew Luboš Kristek, chcete-li Fred nebo Schizmo.
Areál jste v průběhu těch let vybrousili k dokonalosti. Vím, že se chystají nějaké novinky včetně naprosto speciální scény, pro speciální kapely. Prozraď, na co nového se můžeme těšit?
Ty novinky jsou více méně jen dílčí a je v podstatě na pozornosti diváka, do jaké míry si jich všimne. Terénní úpravy, modifikace areálu nebo zpřístupňování dalších, do té doby nevyužitých prostor, probíhá téměř konstantně, nicméně ty, které se diváků dotknou bezprostředně, mezi ty bude patřit nová vstupní brána, změna z cirkusového šapitó na standardní stan a přibude další, velmi speciální pódium, o kterém bych nerad dopředu prozrazoval víc, než bych měl. Nechte se překvapit!
Po několika letech, kdy se o tom mluvilo, je to konečně skutečností. Brutal Assault si nadělil k dvaceti letům knihu. Jak bude kniha koncipována? Bude to spíše jen komentovaná sbírka fotografií nebo půjde o něco víc?
A jak vlastně kniha vznikala? Odkud se čerpalo? Budou tam rozhovory, útržky reportů nebo půjde o zcela originální text?
Z té knihy máme všichni obrovskou radost, i když dát ji dokupy v termínu, reprezentativní a obsahové formě, to byl skutečný adrenalin a nejednou jsme se řádně zapotili. Je to v podstatě kompilát vzpomínek, který z notné části vzniknul za pomoci fanoušků a jejich dobových materiálů, protože nikdo, koho znám, nedisponuje takovým archivem, který by vydal byť na desetinu obsahu knihy. Dali jsme tedy hlavy dohromady, oslovili pamětníky ať už právě z řad fanoušků, ale také z řad interpretů, pisálků a dalších šikulů, kteří měli k dané problematice co říct. Rozhodně nepůjde jen o fotografie, kterých je sice v knize dost, ale samy o sobě by byly jen částečnou sondou do historie. Krom foto-materiálu dostanou čtenáři ucelenou sbírku faktů, které do této doby nikde nebyly takto jednotným způsobem prezentovány. Vše je doplněno o komentáře, historky, nejrůznější úryvky a další slohové útvary, které doplňují poutavý obsah z pera Pavla Křiklana, jenž se stylizoval do role jakéhosi vypravěče a provádí nás všemi dosavadními ročníky. Pokud bych se měl podělit o vlastní dojmy z té knihy, jsem opravdu nadšený, protože tohle je jedním slovem unikátní publikace shrnující nejen naše dvacetileté snažení na festivalové scéně, ale je také určitým zadostiučiněním, protože kniha jakožto médium, je opravdu atraktivní artefakt, zvláště pak v takovém zpracování, se kterým přicházíme.
Jsou v sestavě nějaká jména, která Tě donutí utrhnout se ze svých povinností a jít se podívat na to, co se děje na scéně?
S postupujícími roky je těch jmen stále méně, ale to je spíše dáno tím, že jsem podstatnou většinu z každoročního playlistu viděl, takže se raději soustředím na dobře odvedenou práci, než abych po dvacáté viděl vystoupení NAPALM DEATH. Na druhou stranu musím smeknout před Tomášovým citem dotáhnout ty kapely, které nejen že jsem nikdy neviděl, ale co u nás třeba ještě nikdy nehrály. Loni to tedy byli MANES, DODECAHEDRON nebo SHINING, a stejně tak bych si nikdy nenechal ujít vystoupení kapel jako WFAHM, ANATHEMA nebo SUFFOCATION. Dobře si také pamatuji můj první pracovní ročník pro BA, kdy jsem měl v hledáčku spoustu zajímavých kapel, ale pracovní kolotoč mi nedovolil soustředit se ani na jedinou skladbu - to se samozřejmě s postupujícími roky změnilo, ale jak říkám - snažím se být co nejprofesionálnější a spokojený fanoušek je vždy na prvním místě před vlastní zábavou.
Je nějaká věc, která se naopak nepodařila, nějaké jméno, které jste chtěli a nepodařilo se ho dotáhnout, tedy krom MASTODON, kteří zrušili celé turné?
Tak MASTODON je velká škoda. Podle mě je to jedna z nejzajímavějších velkých kapel současnosti a osobně bych je na BA moc rád viděl, ale okolnosti tomu prostě nepřály. Z dalších kapel, o které se delší dobu snažíme, můžeme zmínit EMPEROR, opakovaně zrušené DEICIDE nebo chronicky problematickou DAGOBU. A samozřejmě i opakované marné snahy o domácí legendu MASTER´S HAMMER.
Na Brutal Assaultu hráli už všichni velcí, včetně SLAYER, MOTÖRHEAD a dalších. Je ještě nějaká meta, kterou byste chtěli dosáhnout nebo je teď hlavním přáním udržet festival takový jaký je a jen brousit detaily?
No, vždy tou metou byli SLAYER, ale i MOTÖRHEAD a MACHINE HEAD jsou zatraceně zvučná jména. Tím ale nechci říct, že teď už máme vše splněno a není se kam posunovat. Jistě, stále musíme počítat s omezenou kapacitou festivalového areálu, který prostě není stavěn na žádný velký krok směrem k větším jménům. Na druhou stranu mě nenapadá moc jmen, na která bychom koncepčně či finančně dosáhli, aby to bylo stále v rámci trvale udržitelného rozvoje a dobrého jména Brutal Assault festu. Tyhle polemiky nicméně raději přenechám do úzkého produkčního kruhu, aby bylo i nadále na co se těšit.
Za celý tým přeji všem návštěvníkům, ať si festival užijí do sytosti. Stay brutal!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.