OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Dnes tu máme KREATOR, AMENRA, BIOHAZARD, BENIGHTED, RAMMING SPEED a SUNN O))). A na závěr si dáme i historku ze života Brutal Assault crew.
RAMMING SPEED – za nakažlivé nadšení, se kterým to dělaj. Za rychlý, dravý a současně notně špinavý thrash. Za skvělý ranní budíček.
BENIGHTED – za nejtvrdší koncert dne. Za syrovost a zvířeckost. Za to, že z nich stříkala radost všemi směry.
BIOHAZARD - za porci nefalšované hardcorové energie, která mi letos na Brutalu trochu chybí. Za neustálý pohyb na scéně. Za to, že zvládli několikrát přeskákat tu překážkovou dráhu ze světel, efektů a konfetových děl, kterou na scéně připravili KREATOR.
AMENRA – za neprostupné burácivé kytary. Za zvuk, před kterým nebylo úniku. Za atmosféru, při níž pukala zem. Za to, že Colin Van Eeckhout stále vytrvale plave delfína proti proudu. Za nejintenzivnější hlasovou tryznu.
KREATOR – za konfetová děla. Za to, že na několik okamžiků nebe rozbili na pavučinu z toaletních papírů. Za projekční instalaci, jakou jsem ještě u žádné kapely neviděl. Za oldschool thrash. Za efektní úvod.
SUNN O))) - za to že mi přerovnali vnitřnosti. Za to, že mi krvácí uši. Za to, že všechny pohřbili nejdříve mlhou a pak zvukem. Za nejpodivnější set dne. Za nejhlasitější set dne. Za tu hradbu aparátů. Za sadismus. Za to, že všichni v první řadě a ve fotopitu budu kašlat syntetickou mlhu ještě týden. Za to, že byli ještě víc, než jsem čekal. Za to, že již při intru dokázali svoji hradbou zřejmě vyhodit pojistky na scéně.
A jeden příběh ze života. Odposlechnuto u vchodu do pevnosti:
Postava ovíněného domácího bydlícího uvnitř pevnosti blížící se za tmy ke crew.
Ochranka hlídající vchody: „Dobrý den, pásku prosím.“
Domácí: „Jakou pásku ty debile já sem tu doma, ty pásku. Já tě jí asi jednu napáskuju ty idiote. Prej pásku, já Tě dam ty šašku. Čůůúůrák. Se vrátím ty mamrde a napáskuju tě jednu. Dostaneš dělo. (plus další neuhasínající proud dalších vulgarit a výhrůžek, včetně napadení a likvidace smrtí…)“ #brutalcrew #pracesnu
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.