PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Při spojení slov folk, Massachusetts a Boston se fanouškům tvrdé muziky nejspíš vybaví tamní pověstná celtic metalová scéna, která už se pár let těší globální oblibě. Nejen kombinací irských lidovek, kšand a placatých čepic živ je Bostoňan. WILDERUN jsou poměrně mladou metalovou kapelou, která je inspirovaná jiným (i když ne tak komerčně úspěšným) trendem - folk metalem. Na ploše dvou alb si tahle "zelená čtveřice", která se mimochodem nebrání ani kšandám, ani placatým čepicím, vypěstovala poměrně svébytný sound, v němž se střetává žánrová metalová fúze s velmi živým proudem amerického folku.
Už povznášející kombinace zvuku mandolín a dulcimeru v úvodním tracku jejich druhého alba "Sleep at the Edge of the Earth" celkem jasně signalizuje, že WILDERUN mají blízko k americkým tradicionálům a vzdálená jim není ani v Bostonu kulturně silná irská linie. Nenajdeme tu ale žádné metalové verze notoricky známých lidových odrhovaček. Folkové motivy sice tvoří jakési melodické refrény celé desky, ale WILDERUN s nimi pracují volně. Jejich projev se těžko někam pevně vřazuje, spíš se v něm prolíná několik různorodých přístupů - jak metalových, tak folkových.
Obrovskou devizou nové desky WILDERUN je její plynulost. Struktura alba je charakteristická dlouhými, vzájemně propletenými kompozicemi, v nichž se variují zhruba tři ústřední motivy. Jakýsi kontemplativní útěk do divočiny ducha je v podání bostonské čtveřice nesmírně vtahující. Těžko se z něj vydělí jen jeden segment, protože skladby jako by se vzájemně komentovaly a vedly spolu živý dialog - co se v jedné zaskví jako folkový drahokam, zopakuje druhá v metalové bouři hněvu a naopak. I nosný motiv, který celkou desku uvozuje, se díky jemným proměnám neoposlouchá. A když ho kapela nechá ve ztišeném závěru zarecitovat klavírem, máte pocit, jako byste jeho část vlastně slyšeli poprvé.
WILDERUN tak nepotřebují k životu skládat různorodé pohanské hymny - stačí jim jeden hymnus, který pečlivě opracovávají, rozvíjejí a zase se pomalu vracejí k jeho středu. Se zvyšujícím se počtem poslechů se pak dostavuje povznášející pocit, že co se zprvu zdálo jako snadno přístupná kolekce povědomých metalových riffů a hezkých dryjáčnických refrénů, je ve své podstatě mnohem vrstevnatější záležitostí. "Sleep at the Edge of the Earth" je unikátním příkladem metalové desky, která se dalšími poslechy neopotřebovává, ale naopak roste.
Svým epickým rozmachem aspirují WILDERUN na přiřazení k symfonizujícím heavy metalovým bardům, v jiných momentech zase progově zalomí riffy a rytmiku nebo se nechají dravě zmítat death / black metalovými inspiracemi až ke křehkému lyrickému utišení. Nikde ale nesetrvají příliš dlouho. Když už je chcete osočit z toho, že znějí jako BLIND GUARDIAN, přeskočí najednou do trochu jiného hudebního vesmíru. I když jsou segmenty desky povědomé, celek zní svébytně a vzpouzí se generalizacím.
"Sleep at the Edge of the Earth" je trpělivá, skvěle vystavěná deska, které je radost odevzdat imaginaci. Skoro v každém momentu se za důvěru umí odměnit. Ač se místy dostavuje pocit, který by Bilbo Pytlík nejspíš popsal slovy "příliš malá vrstva másla natřená na příliš velký krajíc", je to jen daň za odvahu nahrát koncepční desku se silným vnitřním příběhem a vývojem. Byl by hřích, kdyby bostonští boys zůstali jen objevem pro pár vyvolených. V čase naprodukce zaměnitelného patosu je tohle nocování pod širákem na okraji Země výjimečný zážitek.
Deska jedním dechem neskutečně epická i zakřiknutě lyrická. Folk-metalový bostonský čundr až na samý kraj světa. Deska, kterou je třeba spíš poslouchat než jen slyšet.
8,5 / 10
Epigone (2022)
Veil of Imagination (2019)
Sleep at the Edge of the World (2015)
Olden Tails & Deathly Trails (2012)
Paradička. Tento album sa podaril......novinka Veil.... je ale niečo neskutočne nádherne.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.