Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsem si říkal, co vlastně s těmi studénkovskými bardy je. Od prvního EP uběhla spousta času. Stanou se i oni dalšími ze zástupu kapel „jediné“ nahrávky? „Lighthouses“ mi nyní odpovídá, že ne. A jaké jejich první velké album je? Rozhodně jde o nahrávku, která si v rámci domácí scény zaslouží pozornost. Je dospělejší a propracovanější než EP, kterým se THE TRUTH IS OUT THERE představili, ale také o poznání klidnější, zpěvnější, méně temperamentnější a měkčí.
Skladby už sebou necukají v epileptických škubanicích za doprovodu osmibitových zvuků a hutných kytar. Důraz se klade nejen na to, aby se při hudbě mohl praktikovat mosherský tělocvik, ale i na to, aby hudba měla nějaký emoční vklad, a zajímavé, někdy i vlezlé melodie, které sem tam útočí na první signání. Hanzi si stále velmi silně pohrává s elektronickou stránkou věci, ale v mnohém se změnil styl jeho práce. Elektronika leckdy mění zvuk skladby, někdy nachází svoji tvář v neonových syntezátorových plochách, smyčových, případně i žesťových podmazech, jindy se proskočí v dubstepovém intermezu.
Co tím vším vlastně říkám? THE TRUTH IS OUT THERE natočili i při té zabijácké délce zábavné a současně zajímavé album. Je současně pestré i sevřené. Skladby nesplývají, mají jasný elektrizující náboj i své vlastní charisma. Od variací na HORSE THE BAND a ENTER SHIKARI jde jasněji rozeznat vlastní kontury nadžánrové tváře, která nabývá na přitažlivosti. A to jde u nás říci jen o několika málo kapelách.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.