Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Více než 20 let na scéně, 9 zářezů na převoznickém vesle a zástup věrných přízraků, které se při každém novém tónu z dílny SYMPHONY X tetelí blahem. Na americké progové scéně určitě nejsou newjerseyští převozníci tou nejtěžší vahou, ale rozhodně patří k trvalým zárukám kvality, ať už je proudy zanesou blíže symfonickému power metalu nebo do progresivního rákosí.
Doposud poslední deska „Iconoclast“ byla přijatá poněkud rozpačitě, ale čtyři roky poté se parta kolem milovníka mytologie / kytaristy Michaela Romea a vokálního lamželeza Russella Allena vrací plná elánu a velí k výpravné cestě do Podsvětí. Právě tento přízračný prostor mezi životem a smrtí inspiroval koncept desky, na němž se setkávají klasické antické i renesanční elementy, symbolika devíti pekelných kruhů i mystická Dantova trojka. „Underworld“ se tak točí kolem motivu sestupu do pekel, záchrany milované duše a bohaté mytologie říše mrtvých.
Odtud se odvíjí temná nit, patrná ve skladbách jako „Kiss of Fire“ nebo eponymním songu - navztekané riffy podbarvené apokalyptickými rejstříky kláves a pochopitelně démonickým chrlením Russella Allena. Epická smršť, chytrá koketérie s melodickými refrény a řádně vybuzenou rytmikou je charakteristická pro první část alba, která výrazně inklinuje k přímočarému soundu a exemplární práci s dynamikou (poklidná polobalada „Without You“ obklíčená potemnělými metalovými giganty). Třeba ve zmíněné „Kiss of Fire“ jako by SYMPHONY X náznaky blast beatů lehce koketovali s technickým death metalem, což je velmi osvěžující odchylka od povědomých prvků, které kapela pochopitelně používá zcela suverénně (skvělá refrénová gradace singlu „Nevermore“, Allenova výpravná vokální exhibice ve „Without You“ atd.).
Ve druhé polovině desky se ovšem kormidlo vychyluje na jinou stranu, kapela částečně rezignuje na dravčí nasazení a nechává kompozice volněji plynout i meandrovat v progových ozvěnách 90. let. Nadýchanou souhrou kytary a kláves uvozená „To Hell and Back“ chytlavě variuje různá tempa, dusavá „In My Darkest Hour“ zase celkem úsměvně na první dobrou rýmuje „auá - pauá“, aby si ve skvělé finální gradaci dovolila gospelový výkřik „Oh Lord“. U „Run With the Devil“ člověk rovnou začne hledat ošoupanou džísku, stahováky a sní o časech, kdy mu do sluchátek řvalo „Awake“ od DREAM THEATER. Důsledná pocta devadesátkovému progu je možná trochu „de mode“, ale kapela se rve s neúprosným časem tak vehementně, že si člověk tenhle regres prostě zamiluje.
„Swan Song“ je důstojným shrnutím toho, proč v ranku metalové teatrality kapela nesená na ramenou zcela sebejistého Allena naprosto exceluje. A šlapavá „Legend“ s trochu sarkasticky uťatým veršem „Legend never dies“uzavírá desku, která možná není tím nejlepším, co kdy SYMPHONY X vyprodukovali, ani není čert ví jak progresivní svým postojem k tradicím, ale jednoduše potvrzuje legendární status, který si úderka z New Jersey léty plně zaslouží.
Člověka jenom zamrzí, že když už si dá kapela tolik práce s příjemně načechranými devadesátkovými aranžemi, udupe je do země nesmyslně přeprodukovaný a přeřvaný zvuk. Ale chápu, že tohle v žánru patří někam pod čáru.
Další spektakulární výlet do podsvětí... i do toho, co milujeme na progu 90. let. Pro fanoušky není co řešit, banda z New Jersey veze na své černé pramici náklad plný posluchačských potěšení.
8 / 10
Diskografie
Iconoclast (2011) Paradise Lost (2007) The Odyssey (2002) Live On The Edge of Forever (2001) V: The New Mythology Suite (2000) Prelude To The Millennium (best of) (1998) Twilight In Olympus (1998) The Divine Wings Of Tragedy (1996) The Damnation Game (1995) Symphony X (1994)
S novou deskou SYMPHONY X mě napadla paralela s novými BLIND GUARDIAN. Obě úderky se vytasily s nevídaně kvalitním materiálem, který doslova zakopaly bídnou zvukovou prací. Přesto budu štědrý.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.