Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tom, co jsem je viděl v létě naživo, je těžké je vyndat z uší. Je těžké dostat je z hlavy. Nick Cave laskavě potvrdí. Je těžké si nepřipadat, jako ten největší frajer z Divokého západu, když se prodíráte s tímto materiálem v uších ulicí města. Chuť do sebe nasát lajnu je téměř hmatatelná. „The Soul Of The Hour“ je epické i animální současně. Jsou tu pravdy opilců, laciné parfémy levných žen i ten odér, který doprovází každého, kdo píše básně krví, maluje obrazy potem a škrábe umění v těch nejhlubších lidských propastech. Rock’n’roll ještě nikdy nebyl rezavější.
Jamese Johnsona asi představovat nemusím. Ten týpek, co hrál v BAD SEEDS. Když dával v roce 1988 GALLON DRUNK dohromady, začal křížit punk a blues. Výsledkem je hudba, která má bluesové emoce, punkovou špinavost a tah na branku. Tato deska není jiná. Jen poplatně době nasává víc žánrů a experimentuje se zvukem. Emoce jsou ale stejné. Posloucháte to a máte chuť pít whisky, mluvit sprostě a někomu říct věci, které jsou hluboko ve vás. Ty, co byste si měli možná vzít do hrobu. Utápět se v tom opojném pocitu opilého horkoštěstí, který nejde udržet dlouho. Tahle bolest je krásná a to málokdo umí. Johnson vás dokáže kolébat deset minut a pak rozsekat v několika vteřinách. Takový hudební Lars von Trier. S emocemi to umí.
S hudební stránkou vypomáhá protřelý multiinstrumentalista Terry Edwards. Klavírní gradace, hammondky i ságo. Písně namalované šerosvitem, který se mihotavě mění na cigaretový dým ze zapadlých putyk. Zvukové plochy, jindy rock’n’roll ostrý jak břitva, vycházející z odkazů praotcům, co kytarovkám vdechli život. Album plné ryzí rock’n’rollové životní zkušenosti.
The Soul Of The Hour (2014) The Road Gets Darker from Here (2012) The Rotten Mile (2007) Fire Music (2002) Black Milk (1999) In the Long Still Night (1996) From the Heart of Town (1993) You, the Night ... and the Music (1992)
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.