Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bez mučení přiznávám, že tvorba progerů KINGCROW mě dosud naprosto míjela, ačkoli je kapela postavená kolem dvojice bratrů Carafollových na scéně už od 90. let a na kontě má šest alb. Nicméně novinkový kotouč „Eidos“ se ukázal jako ideální příležitost vstoupit do rozvichřeného a rozbolavělého světa kapely, která se svým projevem hlásí spíše k emotivní větvi prog metalu než k nablýskaným výlohám technických dovedností a důsledného žánrového retra.
Pokud bychom sestavovali rodokmen havraního krále, pak by tu nutně sehrála klíčovou roli příbuznost se skandinávskou a britskou větví. Svět „Eidos“ je potemnělý, plný smutku, bolesti a přízraků, tklivých harmonií a naléhavých výkřiků. Nejednou se v souhře doprovodné akustické kytary, výrazně frázované vokální linky a propleteného vícehlasu objeví reminiscence na zlaté (lejnové) období PAIN OF SALVATION („Fading Out Part IV“), stejně silné jsou odkazy k některým postupům, které používají pozdní OPETH. Není překvapením, že tudy vede cesta k nepřeberné studnici progového intimismu Stevea Wilsona a jeho PORCUPINE TREE („Adrift“), kteří se u Carafollů doma zjevně těší velké úctě.
KINGCROW sází na čitelné, ale pestře vystavěné kompozice, které vynikají vytříbenou, přitom neokázalou melodikou a důrazem na výraznou atmosféru. „Eidos“ je jako Rorschachův obrazec, z nějž se vynořují obrysy naděje, melancholie i strachu. Zároveň ale deska nepostrádá tah na branku – disponuje velmi silným singlem „Moth“ (za jehož závěrečné zpívánky se španělkou by se nemuseli stydět ani středočeští matadoři CRUEL), ráznou metalovou mezihrou „On The Barren Ground“, jejíž silový refrén evokuje britské nestory THRESHOLD, a skvělou gradací v podobě eponymního songu, v němž se kapela blýskne schopností zkombinovat tvrdší riffy, wilsonovsky zasněné akustické sloky a nadupané vícehlasné finále.
Právě závěrečný triumvirát skladeb, které se všechny pohybují kolem osmi minut, dokládá potenciál KINGCROW, kapely možná odvozené, ale schopné kombinovat povědomé elementy s lehkostí a šarmem. Na straně římských sympaťáků navíc stojí zdařilá bratrská produkce Diega Cafolly a Thundra Cafolly. Trefený poměr mezi ostrostí a jemností i na dnešní poměry solidní dynamický rozsah dávají nahrávce zobák a křídla tam, kde je nejvíc potřebuje.
Pokud bych měl „Eidos“ hledat mouchy, pak by to jistě byl výkon vokalisty Diega Marchesiho. Proti barvě a výrazu jeho trochu tuctového hlasu nemám nic zásadního, bohužel těžká italská výslovnost vyplave na hladinu tam, kde skladba potřebuje lehkost („Slow Down“) a bezchybnou progovou mašinu poněkud zbrzdí. Přes tenhle zádrhel ale „Eidos“ představuje nahrávku, která nebude obsazovat přední příčky v seznamech nejoriginálnějších progových desek, ale v roční žánrové bilanci bude patřit až na samotný vrchol…
Nahrávka, která nebude obsazovat přední příčky v seznamech nejoriginálnějších progových desek, ale v roční žánrové bilanci bude patřit až na samotný vrchol…
1. The Moth
2. Adrift
3. Slow Down
4. Open Sky
5. Fading Out (Part IV)
6. The Deeper Divide
7. On the Barren Ground
8. At the Same Pace
9. Eidos
10. If Only
Diskografie
Hopium (2024) The Persistence (2018) Eidos (2015) In Crescendo (2013) Phlegethon (2010) Timetropia (2006) Insider (2003) Something Unknown (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 26. června 2015 Vydavatel: Sensory Records Stopáž: 62:00
Produkce: Diego Cafolla & Thundra Cafolla Studio: Sound Under Pressure
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.