Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že nová deska FOALS bude skvělá, jsem věděl z různých útržků, co unikly ze studia už dlouho před tím, než vyšla. Řešil jsem tedy jediné. Jak moc skvělá bude. Už před dvěma lety jsme zařadili jejich minulou desku do článku Stručný průvodce výtečnou hudbou 2013. Aktuální album jen podtrhuje jejich pozici. Jestliže minulá deska mířila na velká podia a měla našlápnuto k tomu etablovat se na výsluní britského kytarového mainstreamu, „What Went Down“ trochu více vystrkuje drápky, je syrovější, pocitovější a tvrdší. To samozřejmě stále v mantinelech indie-rockové pohodovky.
FOALS stále pracují se silnými melodiemi, přibyla ale i neonová atmosféra nočního velkoměsta, více melancholie a baladické epičnosti. Současně nám FOALS lehce zhutněli a potemněli. Pryč jsou hopsavé začátky inklinující k mathrockovým dováděním. Oxfordská pětka už vyrostla z fakultních večírků a začíná řešit nástrahy opravdového života. Bezstarostnost postupně mizí. Současně přibývá pestrosti, ve zvucích, v polohách vokálu Yanise Philippakise, ve výrazech kapely. FOALS udělali krok vpřed. Navíc krok správným směrem.
8,5 / 10
What Went Down (2015)
Holy Fire (2013)
Total Life Forever (2010)
Antidotes (2008)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
