Den, kdy do Plzně zavítali slovutní DEEP PURPLE, bude jistě zaznamenán v městské kronice zlatým písmem, tím spíš, že vystoupení hardrockové hvězdy ozdobilo už tak hojný kulturní program, který se v západočeské metropoli odehrává po celý letošní rok pod hlavičkou Evropského hlavního města kultury 2015. Velmi solidně zaplněný zimní stadión tomu byl poměrně důstojnou kulisou a tak nejspíš zamrzí, že když už se to všechno takhle pěkně sešlo, nešli tomu naopak legendární „Párplové“ se svým koncertním vystoupením zrovna naproti.

Ale začněme popořádku. Večer v roli předskokana odstartovala německá kapela THE WHISKY FOUNDATION, která ani nezakrývala fakt, že je především kopírkou hlavních hvězd a všeho, co rockové hudební scéně přičarovávala sedmdesátá léta. Její vystoupení proto příliš nenadchlo, přece jen, za pár minut měl na pódium přijít originální předobraz její umělecké snahy, tak proč se zdržovat nijak zásadně zářící kopií. Nějaká česká rocková pohoda by na jejím místě rozhodně bývala působila daleko uvolněněji a myslím, že by byla přihlížejícími i více oceněna.

Mistři samotní dorazili na pódium krátce po deváté večerní a po intru „Mars, The Bringer Of War“ od Gustava Holsta spustili „Après Vous“, čímž naznačili, že nebudou chtít jen vzpomínat na dávnou minulost, ale zahrají i ze své dosud poslední, dva roky staré desky „Now What?!“. Byl jsem skutečně zvědav, jak bude kapela při svém věkovém průměru na pódiu působit, a musím říct, že kupříkladu sedmdesátka Iana Gillana či Rogera Glovera nebyla vůbec poznat, naopak, třeba zrovna Gillan působil jako čerstvý padesátník a zpíval velmi jistě, i když samozřejmě na jeho výšky podobné těm z „Child In Time“ nedošlo.

Co ovšem považuji za velkou slabinu celého večera, byla sólová vystoupení jednotlivých hudebníků. Ta byla kolikrát neúnosně dlouhá (nemluvě o dalších instrumentálních improvizacích, na které rovněž sem tam došlo), takže se není co divit, že efekt koncertu se díky tomu značně rozmělnil, a že rozhodně nebylo ničím neobvyklým slyšet v následně se rozcházejícím se publiku kritiku ve smyslu „kdyby méně pidlikali a více hráli, udělali by lépe“. Skutečně, snad krom perfektního fyzického výkonu Iana Paice během jeho výstupu a citace smetanovské „Vltavy“ pro změnu Donem Aireym, mne z předvedeného sólování již nic dalšího nezaujalo, a je fakt, že tyhle okamžiky tvořily až zbytečně dlouhou část z celkového času koncertu, který se zastavil někde u hodiny a třičtvrtě.

Z prověřených klasik zazněly například „Strange Kind Of Woman“, „Hard Lovin´Man“, „Space Truckin´“ či „Black Night“, nechyběly samozřejmě ani „Smoke On The Water“ a „Hush“ a je jisté, že nezařazení takové „Perfect Strangers“, kterou kapela v průběhu letošní koncertní sezóny běžně hrávala, naopak zamrzelo asi nejvíc ze všeho. Ale to už, bohužel, samotný fanoušek neovlivní.

DEEP PURPLE tedy zahráli v Plzni a objektivně viděno, nebylo to rozhodně špatné vystoupení. Vždyť dohromady nakonec došlo na nějakých sedmnáct skladeb, nechybělo patřičné nasazení a lhal by ten, kdo by tvrdil, že se nudil. Jen ona zmíněná „sólová okýnka“ do toho všeho moc nepasovala a bez nich by byl výsledný efekt jistě daleko výraznější. Ale čas zkrátka nikdo nezastaví, a tak se mu holt musí sem tam něco obětovat, obzvláště když je to míněno v dobrém a ku prospěchu všech. A to rozhodně nelze DEEP PURPLE upřít. Za mě tedy dobré až velmi dobré hodnocení.