Miloslav Urbanec alias Čurby je v našich končinách známy ako jeden z najúspešnejších organizátorov koncertov extrémneho metalu. Jeho Obscene Extreme festival ja známy nielen v Česku a na Slovensku, ale vďaka naozaj kvalitnej práci ho navštevujú ľudia zo všetkých kútov sveta. V posledných rokoch dokonca samotný festival expandoval do zahraničia. Hoci nie všetko dopadlo tak, ako si to Čurby pôvodne predstavoval, vyzerá to, že americká, ázijská a austrálska verzia festivalu bude aj na budúci rok. S organizátorom Obscene Extreme sme už na Metalopolise viedli viacero rozhovorov. Tento bude viac o osobnom živote.

Ako by si charakterizoval sám seba, ak by si to mal urobiť ôsmimi slovami?

Haha, strašně těžká otázka na úvod!

Pracovitý, cílevědomý, tvrdý na sebe i okolí, vtipný a určitě i špatný vlastnosti, takže prchlivý a někdy až moc lehce a zbytečně vybuchující. Na fotbale, když hraju zápas, jsem úplně jiný člověk. To někdy vidím krvavě, to se pak i stydím. Prostě emoce a neuděláš nic. Taky bych vždycky chtěl, aby všechno bylo perfektní, a to prostě nejde a těžko se mi s tím smiřuje, když to tak není. Třeba před fesťákem se úplně klepu, aby všechno bylo super, aby byli lidi spokojený, to i trpím nespavostí, přitom vím, že to děláme už roky a myslím, že velice dobře...

S tým súhlasím, ale keďže tento rozhovor nemá byť veľmi o hudbe aní o Obscene extreme festivaloch, vráťme sa priamo k tebe. Kde si vyrastal a ako si spomínaš na svoje detstvo?

Vyrůstal jsem v malé vesnici u Pardubic a vlastně celý život tady žiju. Teď bydlím 5 kiláčků od rodné obce. Dětství bylo nádherný, nikdo nic neměl, jen času jsme měli, kolik jsme chtěli. Žádnej tlak nadnárodních firem, kup si tuhle blbost nebo tuhle, jinak jseš méněcenný. Dřív jsme měli všichni červený trenky a bílej nátělník. V televizi kromě nedělního Studia kamarád a občas fotbalu/hokeje nic, takže furt na vzduchu - fotbal, indiáni, kukuřičné války, pytlačení, v zimě hokej, neustále prolézání okolních lesů, no nádhera... Pak už to jelo, muzika, alkohol a krásná desetiletá kariéra alkoholika!

Ako dôležití boli pre teba tvoji rodičia?

K mámě jsem si nikdy nějakej úplně těsnej vztah nenašel. Jsem prvorozený, takže měla kupu dalších starostí s bráchou a ségrou, ale tátu prostě obdivuju. Za všechno, co mi předal. Samozřejmě jsem rebeloval a jeho přínos jsem plně ocenil až teď, když mám sám děti... I s tím málem jsme se měli prostě dobře! Pamatuju si, když jsme si třeba po letech "krutého" šetření jeli do Mototechny pro auto, to byla výprava pro celou rodinu, událost desetiletí...

Časť života si prežil ešte v čase socializmu, aké si mal vtedy predstavy o svojom živote?

Žil jsem ze dne na den. Žádný plány, co budu dělat za týden, měsíc nebo rok... Byla studená válka, takže člověk si stejně myslel, že bude třetí světová válka, že se ničeho dalšího nedožije. Vůbec jsem ani nikdy neplánoval, že budu třeba doktor, nic takového, bylo v tom takový jasný "no future". Dokonce, když jsem pak začal vrcholově kalit, jsem si říkal, že se prostě nemůžu dožít roku 2000 a vidíš, podařilo se to, haha!

Mám tvoju odpoveď chápať tak, že si rád, že komunizmus/socializmus padol?

Co to je za otázku??? Samozřejmě, že jsem neskutečně rád, že ten podivný politický hybrid padnul! Vůbec si neumím představit, kde bych teď byl, kdyby se to nestalo! To byla tak šedivá doba, ten neustálej strach, donášení, to si prostě cítil, jak měli všichni v okolí nahnáno, a jak se chtěli jen zařadit a nevyčuhovat. Jak se řešila každá ptákovina už na škole. Třeba moje dlouhý vlasy, který mi učitelka nechala za svoje peníze ostříhat, protože moje rodiče na její výzvy nijak nereagovali. Já byl malej kluk, možná ve druhý, třetí třídě a strašně jsem brečel a cítím tu křivdu ještě dneska po letech. Strašný, a to nemluvím o cestování, to bylo úplně zavřený. Já byl jednou v Maďarsku, jednou v NDR... a co říct o koncertech, co by jsme tady viděli? Uffff…

Aké školy si absolvoval a ako si spomínaš na školské časy?

Hrozná ztráta času! Já sám jsem se pro školu nenarodil. Sám nemám nic proti vzdělání, ale to nemá co dělat se školou. Tam se tě prostě snaží zprůměrovat, udělat z tebe průměrného občana s průměrnými názory. Je smutné, že se to od našich dob nikam neposunulo. Když vidím, co všechno řeší moje děti, je mi prostě smutno, žádný posun, bída...

Takže já si ze školy pamatuju jen výlety, nějaký raubírny, na střední pak, kde jsem se jak ožral. Nebo spíš mi to na srazech připomínají bývalí spolužáci, já mám těch deset let temno (smiech). Ale abych ti odpověděl na otázku, mám dokončenou střední. Sám se neustále sebevzdělávám dál, ale vůbec nemám potřebu pokračovat někam dál v tom našem systému. Dělám na tom sám a dělám to pro sebe...

Z tvojej odpovede mi vychádza, že nie si veľmi spokojný s tým, kam ako spoločnosť smerujeme, aj napriek tomu, že ťa teší koniec komunistov u nás. Čo je podľa teba zlé a kam by sme smerovať mali?

Nejsem, ale nejsem ani úplnej skeptik… Prostě zase na něco čekáme. Strašně mi vadí, jak jsou lidi sobecký a zaměřují se jen na to, co pomůže jim samotným, a slepě ženou tenhle svět do záhuby. Bez toho, aby viděli i prospěch lidí kolem sebe, to je neuvěřitelně krátkozraký. Podle mě bychom si tenhle život prostě měli maximálně užít. Co když už se nikdy znovu nenarodíme? (smiech) Tím, ale nemyslím jen nezřízeně brát, ale prostě koukat kolem a myslet i na druhý lidi.

Si veľký futbalový fanúšik. Prečo futbal?

Miluju tu hru, miluju na ni koukat a ještě víc ji zbožňuju, když ji hraju!!! Fotbal je prostě něco víc, hraju ho sám snad od pěti let, tahle sezóna, co začala, je moje snad třicátá šestá nebo tak něco. A určitě ještě nekončím! Fotbal mám rád, protože to je prostě teamová věc, až tak nezáleží na výkonu jednotlivce. Hraje ho 11 lidí a ty si prostě musejí sednout, musí to všechno klapnout, aby jsi vyhrál a občas je právě tohle šílená dřina!!!

Ešte stále hrávaš futbal aj inak jako rekreačne?

Neustále hraju, človeče! Ještě nejsem fotbalový důchodce, vůbec se tak necítím a dokud to jde a budu přínosem, tak prostě budu hrát dál. Pořád mě to naplňuje, i když v pondělí ráno vždycky trpím a sotva sejdu schody. Právě teď hraju okresní přebor v Pardubickém kraji a je to parádní soutěž, vrátili se tam fotbalisti, kteří kdysi někde, něco hráli. Do půl hodiny jsi všude na hřišti, žádný celodenní zájezdy. Někde dokonce i chodí lidi a to já zbožňuju, když na mě řvou, feťáku nebo indiáne... To mě vždycky vybičuje ještě víc!

Ktoré futbalové tímy patria medzi tvoje obľúbené?

V každé zemi mám oblíbený klub, který podporuju. Třeba v Anglii je to Arsenal, teď jsem štastnej, že tam přestoupil Petr Čech, a že máme v základu zase Čecha a snad půjdeme nahoru. Já prostě furt věřím. Ve Španělsku Barcelona, to je jasný proč? To je skutečně víc než klub a stylem jakým hrají to je prostě nádhera. A ještě za ně hraje podle mně nejlepší fotbalista všech dob Lionel Messi. To prostě nemůžeš jinak a jsem rád, že takový velkoklub je v opozici vůči velkohubosti, aroganci a moci peněz, která je na straně Realu. V Německu je mi sympatická Borussia Dortmund a taky miluju argentinský klub Boca Juniors. Ten když jsem viděl naživo, tak to pro mě byl zážitek téměř srovnatelný s narozením našich dětí. Zrovna včera jsem se díval na Super Clasico, což je největší bitva roku s arci rivalem River Plate a vyhráli jsme jedna nula a vedeme ligu, takže parádní sézona!!!

Pozeral som nejaké tvoje súkromné fotografie, ktoré máš na webe, a podľa nich dosť cestuješ, hlavne za futbalom. Ktoré svetové štadióny si navštívil, aké zápasy si videl a čo ťa tam zaujalo?

Těch stadiónů bylo hodně, třeba milánské San Siro, barcelónský Camp Nou, Vicente Calderon v Madridu domovský stadión Atletica Madrid, tam jsem viděl derby, když ještě dával góly Roberto Carlos a kapitánem Atletica byl tenkrát mladíček Fernando Torres. Atletico hrálo skvěle, ale Real vyhrál 3:0, i Santiago Bernabeu tamtéž (tam jsem byl na Betisu, když tam hrál Denilson, to byla radost ho sledovat, klička za kličkou, super hvězdy Realu si vodil, jak chtěl, ale stejně Betis prohrál tuším 2:4), no a samozřejmě Emirates, domovský stadión Arsenalu, to je super moderní stánek. Koupil jsem si i lístek do Wembley, když Arsenal po těch dlouhých letech vyhrál konečně trofej FA Cup, ale tam jsme se nakonec s menším synkem, který ten zájezd dostal jako dárek k pátým narozeninám, nedostali, přestože jsme byli nastoupený před Wembley. Byl tak naštvanej, když jsme se nedostali dovnitř, proto jsme šli teda vedle do hotelu Hilton a tam tu nádheru sledovali. Bylo tam mraky fanoušků Arsenalu a atmosféra byla neskutečná, po posledním hvizdu tyhle starý chlapi břečeli, vyhazovali pivo tak, že ze stropu to pivo crčelo, všude lítala ochranka (to víš Hilton, haha) a můj synek uprostřed toho se objímal s každým fanouškem Arsenalu, no šílený! Druhý den jsme šli i na průvod, neskutečná paráda. Mnichovská Allianz Arena je taky pěkná. Tam jsem viděl to slavné vítězství naší repre nad Německem 3:0, ti říkám, k nezaplacení… Když jsem viděl sestavu před zápasem, tak jsem chtěl jet domů a v 70. minutě jsme německým klukům zpívali "Auf Wiedersehen"!!!

Ale určitě mě nejvíc dostala návštěva Maracaná v Brazílii, to bylo prostě něco. Už když jsem přijížděl metrem na místo a vystoupil jsem na stanici Maracaná, tak se mně klepala kolena. Pak, když jsem přišel blíž, a viděl nápis, tak jsem prostě brečel...Vzpomněl jsem si, co mi táta o tomhle stadiónu vyprávěl, o Pelém a tak. No, úplně mě to dostalo, že se kluk z malý vesnice v Čechách jde podívat na zápas na slavnou Maracaná!!! Ten stadión má zvláštní atmosféru a určitě tomu přidá i fanatičnost brazilských fanoušků. Viděl jsem tam dva zápasy a byla to pecka! Nádherný derby Fluminense vs Vasco da Gama, tam na chvíli ještě nastoupil slavnej Romário, nádhera, skončili to tuším 4:3 pro Vasco. Neskutečně útočnej fotbal, poctivě útočili i obránci, paráda...

Ale to furt nic není proti Argentině, tam je fotbal totální náboženství. Dresy nosí i babičky, když jdou na nákup. Čertužel, jsem byl na Bomboneře (domovský stánek Boca) jen na exkurzi, takže jsem tam neviděl zápas, ale i tak to byl neuvěřitelnej zážitek. Všichni, i kdo v tom klubu pracují, jsou tou láskou ke klubu úplně prodchnutý... a ty příběhy, které nám vyprávěli, no paráda! Třeba, že kabina hostů je přímo pod kotlem Boca ultras, a ty hodinu před zápasem skáčou, zpívají, křičí, takže to všechno hostující team slyší a už před zápasem má nahnáno!!!

Božský Diego tam má u vchodu bronzovou sochu. No, paráda... Jen je ten stadión strašně sešlej a v čem se musí převlékat hvězdy Bocy je hrozný. Třeba už to předělali, ale když jsem tam byl před pár lety, tak my máme možná lepší podmínky v okrese, kde teď hraju!!! To mě udivilo strašně, protože vím, kolik se ve fotbale točí peněz...

Čo hovoríš na kvalitu českej ligy?

Vůbec se mi nelíbí, chybí tady kreativita, všechno je to spíš o atletice než o nějakých kouzlech a to mě nebaví. Většina profesionálních fotbalistů jsou prostě běžci a někdy snad i víc kulturisti než fotbalisti. Plus do toho Bebr, Pelta a tahle partička. A třeba teď Limberský, to je táááák ubohý. Ještě si ze všech dělá prdel, dá gól a jak největší dement ti ukazuje, že je nadčlověk a může si dovolit všechno... Kde je nějaká pokora?


S futbalom je často spájaná korupcia, alebo aspoň podozrenia z predaja/kupovania/ovplyvňovania zápasov, podplácania rozhodcov, atď? Čo si o tom myslíš?

To je jasný, když na něčem můžeš vydělat, tak se prostě o kus výdělku rozdělíš a máš vystaráno. Nesnáším to, to je jasný. Ale neuděláš s tím nic, obzvlášť u nás je to jasný, ten tlak "velkých" mančaftů je více než jasnej. A stejně tak, když má někdo peníze dole, tak je do toho dá, aby si to ego trošku víc naleštil a jeho team vyhrál. Tady vidíš tu malost. Není v tom velkorysost, ani žádné fair play...

Další věc je moc peněz, podívej se teď na šejky z Manchesteru, za prachy si koupí kohokoliv, a pak proti nim hraj...

Prekvapilo ťa, že bola odhalená korupcia na tej najvyššej futbalovej úrovni, priamo vo FIFA?

Vůbec, vidím, kam to ti hoši vedou. Vidím, jak jsou NENAŽRANÝ!!! To je prostě hnus, neskutečný, jak se bránějí zavádění nových technologií, aby prostě furt mohli skrze rozhodčí tahat za nitky, aby se prostě na mistrovství dostali větší země, kde je víc peněz, větší trhy, aby sponzoři rvali do fotbalu víc peněz. Všechno tohle je velice úzce propojený, nechutný... Mně se strašně v tomhle líbí ragby. Zrovna dneska, když tenhle rozhovor dopisuju, začíná Mistrovství světa v ragby, na to se podívej, to ti doporučuju... všechno transparentní, používají nejmodernější technologie (ve FIFA si ještě nevšimli, že je rok 2015 a ne 1985), když rozhodčí něco pískne, tak ho slyšíš, co říká hráčům a jak jim to vysvětluje. Hráči vědí, že je všechno slyšet, tak nikdo ani necekne a s rozhodčím se prostě nediskutuje. Písknuto, vyřízeno, jedeme dál, to se mi moc líbí, plus to fair play tam je hodně. Ještě v tom nejsou takový peníze jako ve fotbale a je to skvělej sport. Ty střety jsou neuvěřitelný, to jsou rány! Určitě budu fandit Argentině a Fiji!!!

Okrem iného existuje podozrenie, že organizátori dvoch majstrovstiev sveta si to u FIFA „kúpili“, myslím, že to bolo Rusko a Katar.

To je úplně jistá věc. Koho by jinak napadlo dát mistrovství světa do země, kde ani neexistuje fotbalová soutěž a kde jsou teploty kolem 50 stupňů?! Je to výsměch všem fanouškům fotbalu, ale na druhou stranu to perfektně zapadá do dnešního světa, kde jsou peníze tou nejmocnější částí a lidi na výdělek kladou strašně velkou důležitost. Myslel jsem si, že se nás tahle amerikanizace společnosti nebude týkat, ale to jsem se hodně spletl, nebo alespoň že to půjde pomaleji. Ale omyl, je to tady...

Minule som si pozeral pár dokumentov z Kataru, ktoré sa zaoberali postavením a životom robotníkov stavajúcich futbalovú infraštruktúru pre majstrovstva sveta 2022 v Katare. Bolo to niečo hrozné, otrocká práca, hrozné podmienky v práci i na ubytovniach. Väčšina z tých robotníkov pochádza z Pakistanu, Bangladéša a Nepálu, nasľubovali im vysoké zárobky, na cestu si požičali od mafie, no nedokážu si tam zarobiť ani na svoj život a nie to ešte niečo usporiť a tak sa teraz boja vrátiť domov, pričom mnoho z nich radšej volí samovraždu. Aké emócie v tebe vyvolávajú tieto informácie?

To je to, o čem mluvím... Víc vydělat a neohlížet se na to, jak. Nikdo neřeší, že se v Číně zcela běžně porušují lidská práva, přeci jde o peníze, a přesto nejede vlak. A stejný je to v Kataru, lidský život tam nemá cenu, hrozný! To už tady bylo za druhý světový války, pokud si vzpomínáš...

Budeš aj napriek tomu tie majstrovstvá světa z Kataru sledovať?

Nevím, pravděpodobně ano…I když teď strašně doufám, že ve FIFA přijde pořádný průvan a bude to úplně jiná organizace. Pár lidí už je za katrem a to je dobrý základ…

Na druhú stranu, keď sme už při tom. Na šialené podmienky v práci sa šťažuje kopa ľudí aj tu u nás. Na jednu stranu vždy môžu odísť a nie je to také obtiažné ako v Katare, ale keď má člověk zodpovědnost za rodinu a na krku aj prípadnú hypotéku, tak to také jednoduché asi nebude.

Upřímně, hypotéku si každý řeší sám. Já osobně bych si hypotéku nikdy nevzal. Je to jen legální lichva, nic jiného… Lidi se nechájí totálně zblbnout a prostě si ukrojí větší krajíc než dokážou sníst. Já měl tři děti a bydleli jsme v menším bytě, až když jsme na to měli, tak jsme předělali starej barák. Nechápu, že se lidi nechají zlákat na „výhodnou“ hypotéku a pak jsou v tom soukolí třeba 25 let a ze života jako takovýho nemají nic. Žádná dovolená, žádná zábava… Dneska máš nepřeberný množství možností, jak na levný bydlení. Co třeba mobile house? Já bych do toho určitě šel, těch alternativních možností je spousta!

Okrem organizovania festivalu, teraz už vlastne viacerých festivalov máš aj nejakú inú prácu? Či organizovanie festivalov dokáže teba a tvoju rodinu dostatočne uživiť?

Děláme festival a celý rok ještě provozujeme e-shop s muzikou a to nám bohatě stačí. Dělat něco, co tě zajímá celý život a ještě se tím živit, je prostě nádhera. Přál bych to každému člověku. Upřímně si toho vážím a vím, že to není taková samozřejmost a jsem neskutečně za tuhle možnost vděčný!

Úprimne ti závidím, hoci osobne sa nejko extra nemôžem sťažovať, predsa len živiť sa vlastným koníčkom, takúto šancu asi dostane a využije len minimum ľudí.

Tak je to určitě o tý práci samotný. Když jseš doma, tak prostě musíš mít vůli dnes a denně na tom makat. Mít motivaci a sebekázeň, protože jinak by sis mohl vyspávat každý den do aleluja... No a pak samozřejmě na začátku se nebát zariskovat. Já sám jsem končil v místní chemičce třikrát a dvakrát jsem se vracel zpátky a cejtil jsem se hodně špatně, že jsem to nedokázal, ale pak to konečně klaplo…

Teraz prejdem asi na trochu menej príjemnú tému. Podľa tvojich vyjadrení si vyliečený alkoholik. Ako a kedy si tomuto neduhu prepadol?

No, dneska už je to docela příjemný téma, když vidím těch 18 let, co nepiju, haha! Nikdy jsem neřekl, že jsem vyléčený alkoholik, naopak všude říkám, že jsem alkoholik (mám i diagnózu) a jen smrt mě vyléčí, haha. Začal jsem prostě brzy, v době, kdy si neumíš prostě s alkoholem poradit. Další věc je, že naše společnost celkově je strašně pro alko. Alkohol seženeš kdekoliv a kdykoliv. Pije se neustále, něco se povede, něco se nepovede, oslava, úmrtí, svatba, rozlučka s tímhle, rozlučka s tamtím... Furt piješ, takže ve 13 jsem nasadil a po desetiletce jsem byl na konci sil a byl rád, že jsem to nějak ustál a přežil...

Množstvo ľudí pije alkohol aj relatívne pravidelne, no nestanú sa z nich alkoholici. Prečo si myslíš, že sa tebe podarilo túto hranicu prekročiť?

Já si myslím, že spousty lidí jsou alkáči a jen čekáš, až se něco stane. Až se prostě tvůj život posere tak, že tomu dáš víc a po půl roce jsi tutovej alkáč, ztratíš práci, koníčky, zájem o život samotnej. Tohle se přesně stalo mně, opustila mě žena, s kterou mám první dceru (a upřímně se ji vůbec nedivím, žít se se mnou tenkrát nedalo) a najednou se to opravdu pořádně rozjelo, rádoby jsem si užíval svobody a propadal se níž a níž. No a pak jsem ztratil práci, jako zombie vstával s úderem hodiny, kdy u nás otevírali hospodu, přestal jsem hrát fotbal, sledovat věci kolem sebe, přestal jsem se starat o tenkrát malou dcerku. Totální rozpad a zkáza… No, ovšem na konci chceš stejně žít. Takže jsem se snažil skončit snad 100x a vyšlo to až po mnoha pokusech, kdy to prostě nešlo. Na konci jsi jen vyděšená troska, která si chce zachránit život. Ten pocit je strašně silnej, když se propadáš do deliria tremens, tak to je teda extra síla. To se těžko vysvětluje, ale je jasný, že v té chvíli se chytíš všeho, aby jsi se zachránil a přežil.

Podľa toho, ako sa vyjadruješ v niektorých rozhovoroch o svojej rodine a podľa množstva fotiek, je pre teba rodina dosť dôležitá. Bola to rodina, kto ťa tohto neduhu zbavil?

Každej člověk si prostě musí pomoct sám, to je to nejdůležitější. Když k tomu nedojdeš, tak furt ti někdo jakoby pomáhá, ale ty se jen propadáš dál dolů a nic to neřeší, jen se to všechno prostě odkládá. Pro mě bylo to nejšílenější zjištění, že se prostě nedokážu postarat o svou dceru (byly ji tenkrát 4 roky). Že ke mně přijede na víkend, já ji odložím rodičům a jdu si za svým, to byl hrozný pocit a ten bod zlomu, kdy jsem si řekl, tohle teda ne, je to moje zodpovědnost, moje dcera a prostě tenhle boj vyhraju.

Aký máš dnes vzťah s tvojou dcérou z prvého manželstva a s tvojou bývalou manželkou? Odpustili ti?

S dcerou? Skvělý! Jsme furt v úzkým kontaktu, vždycky jsem se na její výchově a potřebách podílel. Prostě to byla a je moje zodpovědnost a nikdy jsem o tom ani nezapochyboval. Teď u nás i pár měsíců bydlí a je to s ní fajn. Řadu let je veganka jako já, takže můžu říct, že si dost rozumíme, přestože jde už o jinou generaci. Jezdíme spolu na koncerty, občas jdem do kina, oba zbožnujeme "Walking Dead". Jen ten fotbal nemá ráda (smiech). S bývalou ženou se vůbec nevídáme. Když byla dcera menší, tak jsme občas něco řešili, ale má svůj život, další dítě a já mám svoji rodinu.

Nedávno som v rozhovore s nejakým psychológom počul jeho názor, že človek nepotrebuje silnú vôľu na to, aby sa zbavil závislosti, ale potrebuje dostatočnú motiváciu. Čo bolo tvojou motiváciou?

Jak už jsem říkal, úplně největší motivací bylo, uchovat si život. V té době mi i umřel kámoš z mokrý čtvrti na udušení se zvratky, tak to s tebou trošku hne. Chtěl jsem se vrátit k fotbalu, k muzice, měl jsem mraky plánů a prostě hlavně jsem chtěl ŽÍT!!! A moc dobře jsem si uvědomoval, že alkáč skutečně jsem a že musím něco udělat, abych prostě nešel pod kytičky. Už tenkrát jsem měl plány na spoustu věcí a ty se prostě teď plní. A jak už jsem se zmínil, chtěl jsem zachránit vztah se svou dcerou a ty bylo pro mě osobně to nejdůležitější!

Podľa množstva vedcov, ale aj vyliečených alkoholikov dokážu v tomto prípade veľmi pomôcť aj tzv. terapeutické skupiny, napr. anonymní alkoholici, atď. Absolvoval si aj ty niečo takéto?

Ano, samozřejmě. Měl jsem strašný dluhy všude možně, takže přestože mě chtěli hned zavřít do léčebny aspoň na tři měsíce, tak mi dali šanci na ambulantní léčbu. Moje doktorka tomu vůbec nevěřila, případů jako byl můj viděla mraky a málokdo to dokázal, takže byla strašně skeptická. Na začátku jsem k ní chodil několikrát týdně, bral jsem silný prášky, u kterých mně tvrdila, že když na ně budu chlastat, tak prostě můžu umřít. Mě vůbec nenapadlo, jako ostatní "chytrý" alkáče, že bych ty prášky mohl vynechat a pak si spokojeně kalit dál (smiech). Takže i na sezení jsem chodil, ale to jsou šílený věci, ty příběhy jsou si tak podobný. Alkohol nebere vězně, ten tě zlikviduje, ať jsi génius nebo jsi jen kořen s vychozenou základní školou. Je prostě nemilosrdnej a rozbije rodiny, však to určitě vidíš kolem sebe.

Môžem potvrdiť…

Pro mě je to jedna z nejnebezpečnějších drog, kvůli dostupnosti a tomu jak ji tady u nás přijímáme. Takže jsem si našel práci, začal splácet dluhy, vylepšil jsem vztah s Anetou a hlavně rok jsem neviděl žádný starý kámoše, prostě izolace jak bejk a to mi asi pomohlo nejvíc. Udělal jsem si víc času na sebe, začal zase víc číst knížky, sledovat filmy, kulturu. To mně hodně pomohlo, začal jsem zase být rozumně uvažující osobnost. Do toho jsem přečetl snad všechny dostupný knížky o závislostech a dneska můžu určitě říct, že o tom něco vím. To mně pomohlo pochopit, proč a jak. Lidskej mozek je neuvěřitelně tajemnej a určitě ho nevyužíváme, jak bychom mohli a měli. Řeknu ti příhodu, rok jsem nepil, pak jsem si jen tak zašel do svého oblíbeného nočního klubu, vypil jsem jednu matonku a cejtil jsem kocovinu a bylo mi tak zle, že jsem prostě musel hned vypadnout domů, po roce abstinence.

Čo myslíš, kde by si dnes bol, ak by si neskončil s chlastom?

Upřímně si myslím, že by byl velkej zázrak, kdybych tady ještě byl. Všechno, co dělám tak dělám naplno, na sto procent, takže i v tomhle jsem jel. Tím pádem nevěřím, že bych to nějak stáhnul a ustál...

Nemáš strach, že by si alkoholizmu znova prepadol?

Vůbec! Je to jen na mně a moc dobře to vím, tohle si uvědomuju každej den... Lidi se mně ptají, jak jsi to dokázal? Můžu jen říct, že nikdy, opravdu nikdy, jsem za tu dobu neměl na alkohol chuť, ani na pivo, nikdy jsem neměl nealkoholický pivo. Nemám tu potřebu, jde to kompletně mimo mně, pro mě to už není téma...

Poďme zase ďalej. Rodičovstvo je dosť ťažká úloha, ako ju zvládaš?

To je snad ještě těžší otázka než alkoholismus! Já sám jsem táta od svých 18 let, teď koncem listopadu se mi narodil pátý potomek a nemůžu říct, že tomu úplně rozumím, jak bych si přál! Já bych chtěl být nejlepší táta na světě, ale obávám se, že na to prostě nemám, i když se snažím. Je to prostě těžký, učím se každý den a stejně mi přijde, že furt chybuju.

A ako to zvládaju tvoje deti s tebou?

Haha, ještě lepší, ty mi dáváš!!! Musím se jich zeptat…

Niki (pár týdnu) - Bleauuuurrrggghhh.

Max (6 let) - No dobře.

Agáta (11 let) – No, jseš na mě drsnej, hlavně když hraju fotbal, ale pořád říkáš, že to se mnou myslíš dobře, ale mně to zatím moc nepřijde. Ale líbí se mi, že jezdíme všude po světě, a že jseš jinej než ostátní tátové mých kámošek.

Nathaniel (13 let) - Nejspíš jseš dobrej táta (jinýho jsem neměl), někdy mě štveš, protože mi občas dáváš kravatu. Jsi můj velký motivátor, vzhledem k mé fotbalové kariéře.

Aneta (22 let) - Obdivuju tě za to, co děláš a že jsi dokázal přestat pít. Máš jiný názory než ostatní rodiče.

Díky tobě jsem se dostala až k veganství. I když jsi mi vždycky říkal, ať jím, co chci. Za to jsem fakt ráda.

Si viac autoritatívny alebo liberálny tatko?

Na jedné straně ten nejliberálnější, na druhý straně ten nejautoritářštější. Vím, že když to takhle řeknu, vypadá to hloupě, ale tak to nějak je. Nechci svým dětem umetat cestičku, to nemá žádnej smysl. Nechci mít super dítě, tak jak to dneska má spousta rodičů, kteří si dneska pořídí jedno dítě a naloží na něj všechny svoje neúspěchy, frustrace a ty děti pak jedou, jak namazanej stroj a musí být ve všem, co dělaj perfektní! Já sám nejsem perfektní, tak proč by takový měly být moje děti? Vůbec to nechápu, jak jsou lidi naivní a myslí si, že se ji všem narodili géniové (smiech). Nebo nejlepší fotbalisti, nejlepší tenisti, kteří budou vydělávat mraky peněz.

Já se jen snažím předat svým dětem zkušenosti, které mám. Ať už jde o vegetariánství/veganství, cestování, o právech zvířat, lidí, všechny tyhle věci. Bavíme se o tom denně...

Mě strašně vytáčí, že když jim něco řeknu 1000x a vím, že tak je to správně, že to prostě ignorujou a mají mě víš, kde. To mě spolehlivě nakrkne, to v té chvíli vůbec nevím, co s tím. Nebo když jsou někdy zlý, nepřemýšlí o lidech kolem sebe, o svým jednání, který má dopad na další lidi, to je prostě strašný...

Tvoji rodičia mali určite nejaké predstavy o tom, čím budeš, a predpokladám, že sa nenaplnili. Ty máš aké predstavy o budúcnosti tvojich detí?

Člověče, takhle si myslím, že nikdy neuvažovali. Nechali mě prostě být a to bylo pro můj život to nejlepší! Neřekli mi prostě budeš tohle a hotovo. Za to jsem jim strašně vděčnej, svou cestu jsem si vybral sám a to se mi líbí! Takže stejně tak to budu mít já se svými dětmi, je to na nich. Chci jen, aby si ten život maximálně užili. Já jsem jim sice ten život dal, ale teď je to na nich. Pomůžu jim, jak budu moct, ale určitě ne za každou cenu.

No to chápem, ale na druhú stranu, tvoji rodičia ťa nechali tak a vypomstilo sa im to tým, že sa z teba stal alkoholik. Či ty to vidíš inak?

Možná, ale všechno nejde nalinkovat. I když vystuduješ vysokou, znamená to pro tvůj život něco skutečně důležitého? Co když si jen zbytečně marnil čas a jednoduše si neužíval života na plný knedlík? Opravdu záleží na tom, koho v životě potkáš, na takových malých náhodách.

Aký máš vzťah so svojími rodičmi? Čo hovoria na to, čím sa živíš, čo hovoria na tvoje koníčky a filantropické aktivity?

Dneska máme skvělý vztah, vidíme se tak jednou za týden, pokecáme, zasmějem se. Neřešíme žádný mega problémy tohoto světě. S tátou pokecáme o fotbale, to je jasný, a to nám úplně stačí.

Už sme spomínali, že relatívne dosť veľa cestuješ. Chodievaš do zahraničia len za futbalom a pracovne?

Nene, cestuju neustále a úplně to zbožňuju. Osobně si myslím, že to jsou nejlépe utracené peníze, že je prostě vyměním za zážitky a ty mi nikdo, nikdy nevezme. K čemu by mi bylo nový auto, nebo telefon každý rok? To nemá prostě smysl. Naopak cestování, to je prostě NĚCO. Prostě se ti otevřou oči dokořán, rád cestuju, sám, za prací, s dětmi, je to jedno. Skvělý je, že díky muzice máme všude kámoše, vždycky nás někdo vyzvedne na letišti a ukáže nám ten skutečnej život a ne nějaký pozlátko pro turisty.

Aké zaujímavé krajiny a miesta si navštívil?

Já sám jsem navštívil kolem 80 zemí světa. Úplně nejzajímavější bylo třeba Fiji, tam se mi líbí. Parádní počasí, lidi totálně bezstarostný a to neměli ani na boty, mraky nádherných ostrovů i džungle. Dostal jsem na celý den přiděleného týpka a ten mě v džungli ukazoval, jak přežít, kde sehnat vodu… No, úžasný to bylo. V půlce dne jsem se vykoupal ve vodopádu, co tam byl jen pro mě. Nádherný, jen si na to vzpomenu... Pak následoval jejich rituál kava. Před pár desítkami let tady žili lidojedi, a tak to bylo docela zajímavý vyprávění. Další moje oblíbená destinace je Austrálie, tu zbožňuju, mám tam mraky kámošů, hrajou tam skvělej grind, takže země snů! Vždycky můžu u někoho bydlet, prostě pohoda. Když jsem tam přijel poprvé, tak mě ubytoval Rohan z CAPTAIN CLEANOFF (do tý doby jsme se neznali a nebyli jsme v kontaktu) a říká mě: „ Jak dlouho tady budeš?“ Já říkám:“ Nevím…“ On říká: “V pohodě, klidně tady zůstaň měsíc, dva, jak budeš chtít!“ (smiech) Prostě takhle tam všechno berou. Žijou teď a tady, chtěj si ten život užít, neřeší, co by kdyby (taky jsem mohl bejt třeba masovej vrah (smiech) a to se mi líbí, nejsou vyděšený z toho, co ani nemusí přijít! A do toho ty úžasný zvířata, když jsem viděl poprvé živého ptakopyska, tak jsem se smál i brečel najednou, nádherný zvíře!!! Stejně tak koala, klokan, ježura, tasmánský čert, a tak můžu pokračovat, prostě úžasný! Stejně jako celá australská příroda, procestoval jsem Austrálii poměrně hodně a strašně se mi líbí třeba Tasmánie, to je ještě furt divočina, dvanáct apoštolů je nádherných. Mně se líbí i ten obrovský červenej kámen, který je uprostřed Austrálie – Uluru. Přestože je tam šíleně turistů a o něco sympatičtější a hezčí jsou nedaleko stojící Kata Tjuta, i bariérový útes je fajn, stejně tak jako města Melbourne i Sydney jsou fajn velkoměsta. No, a když už jsem v Austrálii, tak máš nedaleko Nový Zéland, tam jsem byl dvakrát a procestoval jsem oba dva ostrovy a je to tak jak to vidíš v Pánovi Prstenů - úžasná krajina!!

Jinak se mi moc líbilo i třeba v Kolumbii. Když jsme tam vyrazili s FLESHLESS, tuším v roce 2003, tenkrát to byla jedna z nejnebezpečnějších zemí světa, no my se tam měli nádherně. I Thajsko, Singapur bylo skvělý, když jsem tam přijel poprvé. Nádherná je i Kambodža, před rokem jsme byli s dětmi na Srí Lance a tam to bylo naprosto boží... A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Vidíš úplně jsem zapomněl na výlet do Afriky - Kenya a Tanzánie, k tomu Zanzibar, tam bylo taky skvěle, hlavně kráter Ngorongoro. Krása!!!

Spolupracuješ s organizáciou Lekári bez hraníc. Prečo? Čo ťa k tomu vedie?

Protože jsou to prostě hrdinové naší doby!!! Chovám k nim absolutní respekt, není mi lhostejný osud lidí, kteří se ocitli v situaci, kdy jim nikdo nepomůže a alespoň takhle se snažím pomáhat. Jejich práce je prostě obdivuhodná. Vzpomeň si, když se rozjela ebola, nikdo, nikde, každý dal ruce pryč, jen Lékaři bez hranic vyrazili bojovat tuhle bitvu a prostě donutili i jiné organizace a státy se zapojit. Nakonec se všechno povedlo za nesmírného úsilí dostat pod kontrolu a dneska máš už jen pár nových případů eboly měsíčně. Také se mi líbí jejich nezávislost, prostě chtějí jen pomáhat. Celá ta organizace na mě působí skvělým dojmem. Čím víc je znám, tím vidím, jak se všechno snaží udělat co nejlépe. Jejich výroční zprávy, prostě ta celková transparentnost a nezávislost!

Akorát předevčírem jsme byli v pražské kanceláři a je to vždycky takový strašně příjemný odpoledne, už se dobře známe, takže pokecáme, řekneme si co a jak, pohodička. Oni mají vždycky velkou radost z naší podpory a váží si toho, že je podporujeme už několik let. Vždycky vezmeme děti a parádně si to užijeme, děti vidí, že takováhle naše "malá" charita má velký dopad a to je určitě důležité! Každý rok je zveme do Trutnova a věříme, že už to příští rok určitě vyjde a třeba si i skočí z pódia! (smiech)

Já sám jsem vlastně začal s tou charitou, protože si myslím, že každá firma, nebo společnost by tohle měla dělat. Prostě to "podnikání" by mělo být o udržitelnosti a nemělo by to být jen o výdělku, ale prostě o té pomoci, zlepšení něčeho, když to jde.

Myslíš si, že má zmysel pomáhať, ak si nedokážeš osobne odkontrolovať, že tebou darované peniaze sú/budú použité len na deklarovaný cieľ?

Určitě! Co chceš dělat s penězi, které máš navíc? Nebo je snad chceš dát státu za takový nesmysl, jako jsou třeba cigarety? Musíš si samozřejmě vybrat organizaci, kde můžeš kontrolovat, kam co jde. Nám třeba, když se ebola rozjela, Lékaři bez hranic volali, zda tu naši částku mohou použít právě na tohle a my řekli, samozřejmě, sami víte nejlíp, kde co hoří nejvíc. Anebo, můžeš podporovat konkrétního člověka, organizaci, fotbalový klub, cokoliv. Třeba když mám nějaký rok peníze navíc, tak koupím třeba 20 míčů a dám je malým fotbalistům tady u nás v okolí. Neříkám to proto, abych se tady tloukl do prsou, že jsem něco víc, ale jen jako příklad. Můžeš udělat cokoliv, mě strašně mrzí, že ta amerikanizace společnosti je tak strašně daleko, že prostě každý vidí jen svůj vlastní prospěch a své obohacení. Vůbec se nedívá kolem sebe a vlastně ho ani moc nezajímá nic, co se ho netýká, to je naprosto krátkozraký a plochý vidění světa kolem nás.

Osobne sa o túto tématiku dosť zaujímam a viem, že hlavne v západnej Európe je dosť rozšírená společenská zodpovednost firiem, kde firmy podporujú komunitu, v ktorej pôsobia. Podľa ich skúseností a rôznych výskumov sa im tie peniaze postupne vracajú vo forme zákaznickej vernosti. U nás sa táto forma správania objavuje tiež, ale povedzme v tak trochu zbastardenej forme, kedy nejde o naozajstný dlhodobý dosah na spoločnosť/komunitu, ale len o akýsi marketingový ťah – niečo ako si povedal před chvíľou, ide len o akési búchanie sa do pŕs.

Snad se to zlepší co nevidět. Těžko na tohle můžu říct něco inteligentního. Furt ten svět prostě tak nějak dobíháme.

Rovnako rozšíreným trendom v západnej Európe je zladenie pracovného a rodinného života. U nás ostáva akosi zakorenený pohľad, že najlepší zamestnanec je ten, ktorý naťahá kopu nadčasov a je ochotný aj o polnoci doraziť do práce a na úkor osobného života riešiť svoju prácu.

To je samozřejmě nesmysl. Já osobně si myslím, že tvoje osobní spokojenost je to úplně nejdůležitější. Nic to nemůže přebít, jsme tady na světě snad proto, aby jsme furt řešili jen práci a to zda je s námi šéf spokojený? Tuhle extrémní formu, skoro až otročení, znám z Japonska a to je opravdu neskutečně kapitalistický a zcela nemilosrdný systém. Snad to k nám nedojde…

Ale vráťme sa k neziskovkám. Dnes veľa ľudí neverí rôznym nadáciám a dobročinným organizáciám, ktoré pomáhajú slabším. Stretli sa s podvodmi a tak dnes už jednoducho neveria snáď nikomu. Ako presvedčiť ľudí, aby predsa len pomáhali?

Já sám se s žádným podvodem nesetkal. Spíše si myslím, že tohle lidi mají jako výmluvu. Velké korporace je naučily bezmezně utrácet a neustále kupovat věci, které nepotřebují, tak si na ně dneska i berou úvěry a končí to všechno smutně, že se točí v tý dluhový spirále. V pomoci můžeš být naprosto konkrétní, třeba pomoci staré babičce ze sousedství!

Stretol som sa s informáciou hovoriacou o tom, že hoci nejbohatší ľudia sveta už vlastnia drvivú väčšinu majetku na svete, tak aj napriek tomu najviac prispievajú na dobročinnosť chudobnější ľudia, hoci mnohokrát toho sami veľa nemajú. Prečo si myslíš, že to tak je?

Nevím, zda to je úplně pravda, protože už i ty velký boháči přišli na to, že ten svůj majetek nikdy neutratí oni, ani jejich potomci, tak se snaží o filantropii a dělají si tím docela dobré PRko. Ale jsem si jistý, že lidi z chudých poměrů pomáhají, co jim síly stačí. Také měli kdysi hlad, nebo poznali tu chudší stránku, kdy fakt nevíš kudy kam. Ostatně i já jsem z dělnické rodiny a nikdy jsme toho moc neměli a teď to prostě jen trošku vracím.