OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keď sa predošlé etapy hudobného vývoja a rozširujúca sa paleta výrazových prostriedkov v živote kapely postupne ukladajú do jej DNA, aby jedného dňa boli tieto zúročené v nečakane kompaktnom, počuteľne premyslenom diele, je to pre poslucháča skvelý pocit. Na piatom albume Američanov sa energia a živelnosť najstarších nahrávok v ideálnom mixe stretávajú so subtílnymi náladovými injekciami, aké štvorica z LA podávala v hojnosti na tých posledných.
V roku 2015 obe tieto charakteristické polohy prechádzajú prirodzene jedna v druhú – výsledkom je dynamický, tvrdý, no pritom silne melodický počin so skvelou produkciou, kde je všetkého tak akurát. A vy vôbec nemusíte byť dlhoročný fanúšik, aby ste to ocenili.
Kalifornský kvartet pripomína, že ak chceme urobiť dobre čitateľnú nahrávku, rafinovaná rytmika nemusí byť nutne záležitosťou odsunutou na vedľajšiu koľaj. Nádherne to demonštrujú v prevzdušnenej „The Unlikely Event of a Water Landing“, ktorá musela vzniknúť v produktívnej chladnej hlave za tých najhorúcejších dní niekde na pláži v Santa Monica.
Všetci tí, čo pozvoľný príklon k čistým spevom počnúc „Valley Of Smoke“ považujú za prínosný pre celkový výraz kapely, musia kvitovať dianie na novom albume aj z tohto pohľadu – nikdy by som si nepomyslel, že sa v podaní INTRONAUT dožijem tak spevného materiálu.
Netreba sa veru dvakrát pozastavovať nad tým, že dosku produkoval... Devin Townsend. Zdvihnite si sánku zo zeme, Kanaďan našťastie chápe, že má v rukách formáciu, ktorá by teatrálnosť do hashtagov nikdy nezahŕňala. Ignorovať však vokálne napredovanie Sachu Dunablea jednoducho nejde a v roku 2015 rozkvitlo jeho hrdlo do krásy.
INTRONAUT sa takým hutným, svižným a natlakovaným materiálom už dávno neprezentovali. Prekvapí už natlakovaný úvod „Fast Worms“, ktorá vo vypätých momentoch ukazuje snáď až kamsi k djentovým vodám, aby do dvoch minút zmutovala v parádnu náladovú brnkačku. A taká „Pleasant Surprise“ jasne dokazuje, že tentoraz sa okrem úradného dohľadu nad hmatníkmi bude prihliadať aj na decibely. Hardcorovo ukričaná prvá polovica skladby je v kontexte nedávno minulej tvorby ozajstným pleasant surprise.
O zlomovej „Valley Of Smoke“ kolegovia pred pár rokmi písali, že má to posledné niečo, čo inak dobrým predchodcom predsa chýbalo. O päť rokov neskôr si dovolím charakterizovať vzťah medzi rokmi 2010 a 2015 podobnou reláciou. Pri predošlých dvoch nahrávkach mal človek pocit, že vždy prekonali tú predošlú, no dnes akoby sa skutočne aj posledné smietky prachu dostali na svoje miesto. Celok je učesaný, nie však uhladený. To prvé znamená, že lego je postavené, plne funkčné a prináša radosť z hry. To druhé... by príliš nesvedčalo prekvapivým lídrom moderného metalu edície 2015.
INTRONAUT nesporne dokázali zúročiť všetko, čím doteraz boli a čím si prešli. Hoci v zornom poli mnohých, zatiaľ žiarili viac-menej na farme. K technickým zručnostiam nadobudnutým už dávnejšie pribúdala schopnosť čítať hru a vedieť si nakorčuľovať v správny čas na správne miesto. Ich vývoj za posledných päť rokov už ďalej nemožno ignorovať. Na „The Direction Of Last Things“ prišli s množstvom zaujímavých nápadov prvotriednej chytľavosti a aj vďaka neoddiskutovateľným inštrumentálnym zručnostiam ich zošnurovali do celku, ktorý je radosť pustiť si ráno, na obed, večer i kedykoľvek medzitým. Šup s tým do Valhally!
Doska s množstvom zaujímavých nápadov prvotriednej chytľavosti umne zošnurovaných do celku, ktorý je radosť pustiť si ráno, na obed, večer i kedykoľvek medzitým. Metalová moderna 2015. Šup s tým do Valhally!
9 / 10
Sacha Dunable
- gitara, spev
Dave Timnick
- gitara, spev
Danny Walker
- bicie
Joe Lester
- basgitara
1. Fast Worms
2. Digital Gerrymandering
3. The Pleasant Surprise
4. The Unlikely Event of a Water Landing
5. Sul Ponticello
6. The Direction of Last Things
7. City Hymnal
Fluid Existential Inversions (2020)
The Direction Of Last Things (2015)
Habitual Levitations (2013)
Valley Of Smoke (2010)
Prehistoricisms (2008)
The Challenger (EP) (2007)
Void (2006)
Null (EP) (2006)
Datum vydání: Pátek, 13. listopadu 2015
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 46:03
Produkce: Devin Townsend
Tlaková vlna v zrcadlovém bludišti a elegantní tanec mezi střepy. Kaliforňané se vrací s albem, které proti kultovnímu "Valley of Smoke" působí poněkud vzdušněji, ale rozhodně ne méně dynamicky a pestře. Fantastické kontrasty mezi pasážemi těžkými jak Věra Bílá při posledním vážení a třpytivým vyhrávkami, v nichž hraje prim famózní tučná basová linka, kompozice nepředvídatelně křivolaké, plné proměn, hříček a nefalšované metalové inteligence. Ptáte se, jak má těžký kov znít ve 21. století? "The Direction of the Last Things" je nekompromisní odpovědí. Deska roku a zároveň album, které dovede evokovat zapomenutou radost druhé poloviny 90. let, kdy se extrémní metal vydával na euforické pionýrské výboje.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.