OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že k nám do Košíc v prvý decembrový deň naozaj zavítali CRIPPLED BLACK PHOENIX, ktorí sa vrámci svojho aktuálneho turné koncentrujú na onakvejšie metropoly, bolo pre mňa veľkým prekvapením i malým sviatkom. Húfna návšteva už pri pohľade na počet predaných lístkov v predpredaji sa nekonala, aj keď z pohľadu subjektívneho návštevníka to bolo skôr plus.
Sála v Košickom kulturparku bola napriek tomu dostatočne plná, aby sa dostalo kapele zaslúženej podpory. Už na plagáte bola prezentovaná ako hrajúca blues rock, alternatívu, post-rock a podobné žánre, o ktorých znalci tvorby už vedia. Briti patria aj k mojim obľúbencom a čakal som ich skôr v melancholicko zasnenej polohe, aká prevláda na ich štúdiovkách.
Už pódiový (orange) aparát čítajúci štyri gitary, dvoje klávesy a bicie sľuboval masívny hudobný zážitok, no prvý akord "Rise Up And Fight" kedy sa všetci sympatickí členovia do svojich nástrojov opreli, ma úplne ohromil. Za podobne monumentálny zvuk by sa nemusela hanbiť žiadna black/death metalová sypačka. Tak silne fyzického prežívania hudby sa človek nedočká často a musím podotknúť, že to nešlo na úkor čitateľnosti. Každá skladba tak dostala úplne iný a temnejší rozmer, než aký poznáme z albumového prevedenia. Zvuková štylizácia a živelné nasadenie hudobníkov sa približovali najviac aktuálnemu EP "New Dark Age", ktorý Justin Greaves príhodne škatuľkuje ako dark-rock.
CRIPPLED BLACK PHOENIX sa teda nesústredili na poetiku a inštrumentálne ekvilibristiky, ale nasypali svoje skladby do publika s maximálnou razanciou, čo mne ako vyznávačovi tvrdších žánrov plne vyhovovalo. Z počtu metalových tričiek v publiku by som súdil, že som v tomto smere nebol sám. Časový priestor vyše dvoch hodín bol pre koncert viac než veľkorysý a tak sme si mohli s kapelou prežiť temer všetko dôležité z pestrej diskografie.
V superlatívoch by som takto mohol hodnotiť obe časti "No" s hosťujúcou Belindou Kordic, masaker v podobe "Black Light Generator", ktorá je už na albume poriadne ostrá a živé prevedenie to ešte znásobilo. Zo starších vecí odznela emóciami nabitá "Human Nature Dictates The Downfall of Humans", ktorá je v dnešnej dobe rovnako aktuálna ako temný manifest "New Dark Age", ktorý sa mi zaryl do pamäte asi najviac. Z vydareného EP "I, Vigilante" sme sa dočkali trojlístka "Troublemaker", hitu "We Forgotten Who We Are" a "Fantastic Justice" s krásnym klavírnym motívom.
Záver koncertu patril metalovému prevedeniu "Burnt Reynolds" aj s pokusom o spev publika a prídavok v podobe "Maniac Beast", kde celý koncert vygradoval Justin Greaves tým, že vbehol s gitarou do publika. Bola to energetická bodka za vystúpením, od ktorého som také niečo nečakal.
Iste by sa dali nájsť nejaké výhrady, kedy zvuková hradba stierala drobné ornamenty, ktorými je tvorba kapely bohato zdobená, ale toto ostré živé prevedenie im podľa mňa neskutočne sedí a dodalo mi množstvo energie do ďalších dní i zážitok, ktorý dlho pretrvá. Ak uvidíte CRIPPLED BLACK PHOENIX niekde vo vašom okolí, určite šancu vidieť ich naživo nepremárnite.
Foto: Déé X Géé
Ellengaest (2020)
Great Escape (2018)
Destroy Freak Valley (Live) (2017)
Bronze (2016)
White Light Generator (2014)
Poznan 2011 A.D. (live) (2012)
No Sadness Or Farewell (EP) (2012)
(Mankind) The Crafty Ape (2012)
I, Vigilante (EP) (2010)
The Resurrectionists / Nightraider (2009)
200 Tons Of Bad Luck (2009)
A Love Of Shared Disasters (2006)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.