Umberto Eco se po relativně krátké pauze vrací s novým románem. „Nulté číslo“ je svým způsobem netradiční dílo. Netradiční svým rozsahem. Možná by ani označení „román“ nést nemuselo, vhodnější by bylo delší povídka, zejména pokud bychom brali jako srovnávací kritérium Ecov předchozí beletrii. Necelých dvě stě padesát stran, mnoho nic neříkajících ilustrací a font velikosti dětské říkanky by se s přehledem srazil pod sto stran standardního textu. Tedy standardního v dobách dřívějších, dneska se knihy co do počtu stran nafukují stejnými způsoby, jako diplomky naší politické elity. To je však kritika mířená spíš na vydavatele, než na autora. Nicméně autorovi bych ten malý rozsah stran také vytknul. Je radost číst jeho texty, kdy o samotný hlavní děj jde až ve druhé řadě a čtenář se musí proplétat mezi historií a klasickou literaturou, fikcí a skutečností (mnohdy záměrně, přesto rozluštitelně, se prolínající).

Od prvních stran je patrno, že aktuální dílo vychází a odkazuje především na Ecův nejlepší román, „Foucaultovo kyvadlo“. Ve něm byla geniálním způsobem rozpracována myšlenka, kterak jedno nakladatelství, specializující se na seriózní naučnou literaturu, je současně i vydavatelem nejhoršího braku. Přičemž redaktoři, kteří knihy první kategorie podrobují drsné kritice, velebí díla všemožných esoterických nadšenců (a na nich ve skutečnosti vydělávají). V „Nultém čísle“ je představena redakce vznikajícího deníku v počátku devadesátých let. Má jít o seriózní noviny, avšak skutečný záměr je samozřejmě trochu jiný.

Hlavní hrdina je opět „asociální knihomol“, kterému znalosti nahrazují životní zkušenosti. Takže až potud je vše v mezích a mantinelech klasického díla Umberta Eca. Avšak oproti předchozím knihám jde v „Nultém čísle“ vše ráz na ráz a, dalo by se i říci, děj plyne. Člověk už si zvykl, že pro četbu Umberta Eca je potřeba se dobře uvelebit, nasytit a posilnit kávou. Nyní než dokončí potřebné rituály, tak už je v podstatě ve třetině knihy a už dokonce i ví, čeho se týká hlavní zápletka. Ta je tradičně založena na domnělé konspiraci, přesto dává dostatek prostoru, aby se autor mohl dostatečně „rozmáchnout“. Zasazení do současnosti a do novinové redakce umožní paralelně s hlavním dějem poodkrýt způsoby, jakým média manipulují s veřejným míněním. Dokonce se autor stačí i „otřít“ o některé praktiky (nejen) milánského podsvětí.

Oproti předchozím dílům je „Nulté číslo“ lehčí čtivo, občas je nadsázka až příliš patrná a některé pasáže jsou vysloveně úsměvné. A ačkoliv je děj posazen do počátku devadesátých let, vzkaz pro čtenáře je zřejmý. Možná se už autor ve svém věku nechtěl pouštět do dalšího dlouhého románu, přesto chtěl svou vlastní a specifikou formou poukázat na nekalé praktiky médií. Upozornit na to, jak snadno lze manipulovat s názory lidí jen pouhým uspořádáním zpráv, zahlcením jedním tématem či pomíjením jiných. Nakonec je pak čtenář demokratického a nezávislého tisku stejně ovladatelný, jako kdyby šlo o přímý nátlak.