Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KEN MODE jsou šílenci. Jejich poslední koncert na Sedmičce byl rozhodně jeden z nejintenzivnějších v minulém roce. Jejich zvuk je ještě skřípavější než CODE ORANGE, Jesse Matthewson má štěkavější a nasranější projev než sousedovic pitbul po dvoudenní hladovce a syrovost je nejdál ze všech rockových vazelín, které jsem kdy slyšel. Možná to bude tím, že KEN MODE nejsou jen tak obyčejný noise rock. Přesahy do toho nejšpinavějšího hardcoreu, případně sludge metalu jsou více než citelné. Hardcoreová témata otevírají vlastně i texty, avšak s nadhledem sobě vlastním.
Nové album je snad až na úvodní skladbu trochu otevřenější a rockovější. Trochu míň se vazbí a bahní a víc se hobluje. I tak je zvuk na mnohých místech rezavější než hřebík z rakve vaší praprabáby, leckdy mě chřestivost a nestálost basového běsnění připomíná mé oblíbené domácí baskytarové tornádo DEVEROVA CHYBA. Nejen tím jsou ale současní KEN MODE živi. Ve skladbě „The Owl…“ například objevíte i violové intermezzo. Ten zvuk a některé domalovánky mě baví takovým příjemně povědomým stylem. Když si člověk zjistí, kdo za deskou stojí, dojde mu proč. Šedou eminencí desky „Succes“ je totiž Steve Albini.
Pro mě nejšpinavější rock’n’rollová deska minulého roku a také jedna z nejlepších. Jestli zas někdy přijedou do naší republiky, rozhodně neseďte na zadku a jděte se na to peklo podívat.
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.