Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velmi krátká doba stačila k tomu, aby se BARONESS se svou fialově zbarvenou novinkou stihli umístit ve výročních žebříčcích. Naše Valhalla nebyla výjimkou, vždyť si tuto svéráznou čtveřici hýčkáme již od červeného kotoučku.
Za tu dobu stačili BARONESS svůj dřevorubecký rukopis, vycházející ze sludge/stonerovských hodnot, patřičně zmodifikovat, zjemnit a zpřehlednit pro širší masu posluchačů, aniž by jakýkoliv atribut ze svých kořenů přetnuli definitivně. Předchozí, v mnoha směrech přelomové dvojalbum „Yellow & Green“, charakteristické mísením hitových popěvků s uvolněnými až přímo baladickými motivy, plně prokázalo schopnosti kapely využít potenciál na mnohem širším kluzišti, a lze tedy pochopit stoupající očekávání, která ohlášenou novinku předcházela.
Hned zkraje je třeba si říci, že velký stylový posun nebyl tentokrát předmětem plánu. Stabilizace dobytého uzemí sedí k momentálnímu stavu v kapele lépe. Vždyť také soubor přijal dva nováčky: klávesy a basu obsluhující Nick Jost je kryt za bicími Sebastianem Thomsonem. BARONESS se v polovině desetiletí pohybují kompromisně právě někde mezi modrým a dvojbarevným kotoučkem. Z dob dřívějších se na album podařilo propašovat ostré kytarové laufy, z „Yellow & Green“ pak lyričnost a zpěvnost. Hodně tomuto faktu napomáhá i pěvecký výraz, který je funkčně stavěn na stále jednodušších linkách. Právě z vokální stránky je novinka zvládnuta ze všech řadovek nejlépe. Tam, kde si John Baizley nevystačí s technickou vyspělostí, dohání situaci naléhavostí a uvěřitelností, případně si vypomůže umně využitými vokálními sbory spoluhráčů. V tomto směru lze jen pramálo co vytknout.
Chválu lze i nadále pět nad nádhernou vizuální prací. Obal i luxusní booklet jsou opět dotáhnuty do posledního tahu. Stala se z toho pěkná tradice, která nepřestává ani po letech udivovat. A také udivuje nepochopitelný fakt, v jak odfláknutém zvukovém kabátku je deska distribuována. Přeřvaná koulovitost naprosto nekoresponduje s postupným civilizováním projevu a materiálu samotnému to velmi škodí.
Pokud se tedy nad mizernou zvukovou prací povznesete, čeká na vás příjemný, přístupný metal částečně útočící na první dobrou, ne však vykalkulovaným způsobem. Na to jsou BARONESS dostatečně zralí profíci, jimž navíc hraje do karet i naprostá rozpoznatelnost, dokazující velmi šikovné nakládání s vlastními prostředky, kde není třeba dumat nad tím, zda se vyvíjejí vpřed nebo vzad. Potěší údernost a přímočarost úvodních písní a celkově větší sevřenost materiálu, jenž tentokrát nepropouští tolik šedivých míst jako v minulosti. Naopak zamrzí zastoupení minimalistické písně typu „Twinkler“, která na předchozí řadovce ukázala kapelu disponující velkým citem pro výstavbu atmosféry.
BARONESS se tedy i tentokrát předvedli v dobrém světle. „Purple“ je spontánní, uvolněná a zábavná nahrávka, která však není zcela bez chyb.
Přes mírné změny ve výrazu zůstávají BARONESS nadále dostatečně charismatičtí a dobře poslouchatelní, přestože jim vždy k dokonalosti něco chybí. „Purple“ není výjimkou.
1. Morningstar
2. Shock Me
3. Try To Disappear
4. Kerosene
5. Fugue
6. Chlorine & Wine
7. The Iron Bell
8. Desperation Burns
9. If I Have To Wake Up (Would You Stop The Rain?)
10. Crossroads Of Infinity
Tohle mi ani přes upřímnou snahu nesedlo. „Yellow“ bylo hitové, „Green“ poněkud rozplizlé, „Purple“ je něco mezi tím, avšak oproti „Yellow“ bez hitů. Žádná ze skladeb příliš nevybočuje, od počátku se riffuje k refrénu, který často rve díky Baizleyho projevu, který k „Yellow“ pasoval, mé ouško. Nelíbí, byť k občasnému problesknutí chytlavých momentů dochází. Zvuk bych neřešil, ale ať tak či onak, neroste MI to.
28. ledna 2016
Rudi
8,5 / 10
Mladý kolega zbytočne šetrí bodmi.
Veď už refrén prvého singlu "Chlorine & Wine" znamená okamžité zimomriavky a lásku k celému albumu. A podobne silných momentov je na "Purple" oveľa, oveľa viac.
Silný album, ktorého krásy treba spoznávať opätovným počúvaním. Veľmi sa teším na ich jarné európske koncerty.
BARONESS sa vrátili vo veľkej forme!
26. ledna 2016
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Dilemma
10 / 10
Vsetky ich predchadzajuce pociny sa stretavaju na tomto albume vyborne pocuvanie
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.