Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy oslavovala doomová legenda dvadsať rokov dosť nešťastným spôsobom v podobe nepochopiteľného symfonického masakru „Evinta“ a navyše v období vyčerpaného tápania so zlomkom pôvodnej zostavy.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu.
Hoci je dlhoročným hlavným autorom väčšiny hudby Andrew Craighan, novinku podľa môjho názoru výrazne poznačil návrat pôvodného gitaristu Calvina Robertshawa. Pravdupovediac som mal vždy pocit, že jeho odchodom po nedocenenom percentuálnom albume stratili Briti niečo veľmi podstatné zo svojho čara (napriek minimálne dvom vydareným albumom, ktoré nasledovali). Možno ide len o spôsob, akým sa prelínala a dopĺňala hra oboch týchto pánov. Na „Feel The Misery“ je to na moje vlastné prekvapenie všetko späť.
Už úvodná „And My Father Left Forever“ sa rozbieha na pomery štýlu nebývalým tempom, hráčska chémia v kapele opäť funguje, Aaron neplytvá príliš uplakanými tónmi a šetrne chrlí aj svoj chrapot, tempo sa plynule a zmysluplne mení z pomalého na ešte pomalšie práve tam, kde je to treba, a než sa nazdáte, ocitnete sa uprostred albumu pri titulnej skladbe, ktorá je pravdepodobne vrcholom celého albumu. V tej je všetko to, prečo sú MY DYING BRIDE dodnes ikonou štýlu, zhutnené na prijateľnej ploche.
„I Celebrate Your Skin“ je zásluhou husľových liniek, Aaronovho chrapotu a úvodu pripomínajúcom „Sear Me“ z debutu asi najväčším výletom do minulosti, našťastie zvrat v jej závere zachraňuje pred pocitom zbytočnej rozťahanosti.
Nájdu sa však aj mierne prešľapy - „I Almost Loved You“ mohla byť záverom na spôsob „For My Fallen Angel“, ale tentokrát to nefunguje, tak ako v kontexte „Like Gods Of The Sun“ (a možno aj tej doby). „Within A Sleeping Forest“ predstavuje na pomery MY DYING BRIDE ten horší, unavený, nezmyselne rozťahaný štandard bez výraznejších nápadov.
Celkové dojmy z „Feel The Misery“ sú však jednoznačne pozitívne a aj atmosféra albumu pôsobí akosi ľahšie. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy. Nahrať dobrý album po štvrťstoročí v tak špecifickom štýle nie je vôbec samozrejmé. A práve to vyšlo.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy.
1. And My Father Left Forever
2. To Shiver In Empty Halls
3. A Cold New Curse
4. Feel The Misery
5. A Thorn Of Wisdom
6. I Celebrate Your Skin
7. I Almost Loved You
8. Within A Sleeping Forest
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.