Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy oslavovala doomová legenda dvadsať rokov dosť nešťastným spôsobom v podobe nepochopiteľného symfonického masakru „Evinta“ a navyše v období vyčerpaného tápania so zlomkom pôvodnej zostavy.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu.
Hoci je dlhoročným hlavným autorom väčšiny hudby Andrew Craighan, novinku podľa môjho názoru výrazne poznačil návrat pôvodného gitaristu Calvina Robertshawa. Pravdupovediac som mal vždy pocit, že jeho odchodom po nedocenenom percentuálnom albume stratili Briti niečo veľmi podstatné zo svojho čara (napriek minimálne dvom vydareným albumom, ktoré nasledovali). Možno ide len o spôsob, akým sa prelínala a dopĺňala hra oboch týchto pánov. Na „Feel The Misery“ je to na moje vlastné prekvapenie všetko späť.
Už úvodná „And My Father Left Forever“ sa rozbieha na pomery štýlu nebývalým tempom, hráčska chémia v kapele opäť funguje, Aaron neplytvá príliš uplakanými tónmi a šetrne chrlí aj svoj chrapot, tempo sa plynule a zmysluplne mení z pomalého na ešte pomalšie práve tam, kde je to treba, a než sa nazdáte, ocitnete sa uprostred albumu pri titulnej skladbe, ktorá je pravdepodobne vrcholom celého albumu. V tej je všetko to, prečo sú MY DYING BRIDE dodnes ikonou štýlu, zhutnené na prijateľnej ploche.
„I Celebrate Your Skin“ je zásluhou husľových liniek, Aaronovho chrapotu a úvodu pripomínajúcom „Sear Me“ z debutu asi najväčším výletom do minulosti, našťastie zvrat v jej závere zachraňuje pred pocitom zbytočnej rozťahanosti.
Nájdu sa však aj mierne prešľapy - „I Almost Loved You“ mohla byť záverom na spôsob „For My Fallen Angel“, ale tentokrát to nefunguje, tak ako v kontexte „Like Gods Of The Sun“ (a možno aj tej doby). „Within A Sleeping Forest“ predstavuje na pomery MY DYING BRIDE ten horší, unavený, nezmyselne rozťahaný štandard bez výraznejších nápadov.
Celkové dojmy z „Feel The Misery“ sú však jednoznačne pozitívne a aj atmosféra albumu pôsobí akosi ľahšie. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy. Nahrať dobrý album po štvrťstoročí v tak špecifickom štýle nie je vôbec samozrejmé. A práve to vyšlo.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy.
1. And My Father Left Forever
2. To Shiver In Empty Halls
3. A Cold New Curse
4. Feel The Misery
5. A Thorn Of Wisdom
6. I Celebrate Your Skin
7. I Almost Loved You
8. Within A Sleeping Forest
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.