Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když druhé řadové album projektu, respektive už vlastně regulérní kapely AVATARIUM „The Girls With The Raven Mask“ vycházelo v říjnu loňského roku, vypadalo to, že jeho duchovní otec Leif Edling se už ve svém boji s únavovým syndromem dostal z nejhoršího. Krom zmiňovaného alba se totiž začalo hovořit i o plánech na oslavy třicátin jeho domovského spolku CANDLEMASS, nahrávání nového EP a nějakém tom koncertování navíc.
Žel, podle posledních zpráv to však není s Leifovou nemocí úplně nejjednodušší, a tak se ještě nejspíš nějaký ten pátek budeme muset spoléhat především na jeho studiovou tvorbu (v současnosti ji, mimochodem, doplňuje i další mistrův projekt THE DOOMSDAY KINGDOM), která ovšem naštěstí nepodléhá žádným světským slabostem a nemocem a je spolehlivá a pevná jako židovská víra.
Ale zpět k AVATARIUM. Komu se líbil bezejmenný debut téhle prohnilé metalové sebranky, bude v případě novinky nejspíš znovu navýsost spokojen. S Edlingovými riffy a čarokrásným vokálem Jennie-Ann Smith se totiž opět ocitáme v mrazivě podmanivé atmosféře pomalého metalu, jenž je protentokráte ještě více probarven melodickými motivy, dýchajícími náladou a příchutí sedmdesátých let minulého století. A celé to pak má znovu převelice podmanivý efekt, v jehož rytmu se dá velmi, ale opravdu velmi lehce ztratit.
Jako třeba když se odpíchne bezvadný motiv úvodní, titulní pecky, podkreslený mohutnými hammondkami a Jennie-Ann Smith se předvede v celé své hlasové kráse. Hotová kráska a zvíře uprostřed divokého tance v temném hrádku ztraceném kdesi v srdci lesní pustiny. Podobné obrazy vám pak naskakují i během dalších skladeb, ať už je to rybářská bárka sevřená vodním masivem uprostřed rozbouřeného oceánu („The January Sea“), romantická večeře pro dva při svíčkách v márnici („Pearls And Coffins“) anebo třeba temná, bezhvězdná noc na šibeničním vrchu („The Master Thief“).
Samozřejmě, sympaticky se nám z toho tu a tam zlehka a nenápadně vynoří také neodmyslitený motiv ála CANDLEMASS, aby se zase vzápětí schoval a nechal vyniknout zpěvaččině umu a klávesovým variacím, které především činí markantní rozdíl mezi oběma skupinami. To ale není vůbec na škodu, už jenom kvůli tomu, že tato „čistě náhodná“ podobnost je v případě Edlingova autorského rukopisu synonymem poctivého a smyslného hudebního projevu.
„The Girl With The Raven Mask“ tedy jednoznačně navazuje na kvality svého předchůdce a přináší další porci výtečných metalových chmur, které vás přes svůj jednoznačný příklon k typické melancholii především zahřejí u srdce. Více takových, mohu k tomu jen dodat, více takových, co v dnešní uspěchané (a chce se mi napsat post-) metalové době dokáží podobným způsobem zpomalit a promítnout do své produkce také duši.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.