Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle kapela z Ottawy, vedená sympatickou nenápadnou divoženkou Melanií, je pro mě už pár let srdcovkou. Dokazuje, že i grindcore se dá dělat nápaditě, melodicky a současně v té nejvyšší extrémnosti. Nové album není jiné, jede na vysokooktanovou výbušnou směs toho nejdivočejšího typu technického gridncore a spoustu dalších žánrových příměsí.
FUCK THE FACTS na této desce znovu dokazují, že jsou mistři v tom, jak skloubit extrém, technickou hru a v rámci žánru i chytlavé pasáže. Tam, kde trochu zanudí riffy, se začne sólovat, aby vás vzápětí přitloukly k zemi nekompromisní death metalová baterie bicí soupravy. Tohle bylo v poslední sestavě kapely velmi silnou zbraní a na desce „Desire Will Rot“ ji FUCK THE FACTS vyleštili k dokonalosti. Na nespoutaných grindcoreových vlnách se z hlubin tu a tam vynoří skvělá kytarová melodie a dodá skladbě přesně ten element, pro který tuhle kapelu miluji. V druhé části desky hojně dochází i k noisemetalovým experimentům, které ústí až v ambientní mlhu. V té vás Kanaďané nechají chvíli bloudit, aby vás na konci opět rozsekali na nudle. V rámci grindcore scény jedno z nejlepších a nezajímavějších alb minulého roku.
9 / 10
Pleine Noirceu (2020)
Desire Will Rot (2015)
Die Miserable (2011)
Unnamed (EP) (2010)
Disgorge Mexico (2008)
Stigmata High-Five (2006)
Backstabber Etiquette (2003)
Escunta (2002)
Mullet Fever (2001)
Discoing The Dead (2001)
Vagina Dancer (2000)
Fuck The Facts (1999)
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
