Praha tento týden nabídla dva koncerty, které byly hotovou sofiinou volbou. PELICAN doprovázeni NOD NOD a španělská TOUNDRA spolu s FIVE SECONDS TO LEAVE. Vyhráli to nakonec illinojští PELICAN a to hlavně díky předkapele.

Jakékoliv setkání s NOD NOD je pro mě svátkem a i dnešek je příležitostí k bezmezné adoraci. To, že nový materiál stále ještě není a tak se omýlá to, co jsem již mnohokráte předtím slyšel, je mi srdečně jedno. Mohl bych to poslouchat do skonání světa. Kdykoliv tyto Jihočechy slyším, začínají mi nohy prorůstat do podlahy, okolní svět mě začíná pohlcovat, je to jako ten nejlepší trip, ze kterého se nechcete vrátit. Ideální, kdyby to trvalo věčně. Verča svým hlasem konejší, pláče i drtí. NOD NOD je důvod proč mám rád hudební mokřady. Dokáží vás pohltit. Za skřípění kytar vás do sebe jímá jiná dimenze. Hudební žánr, který vyvíjí tlak ze všech stran a nikdo to u nás neumí dělat líp. A nejen u nás. NOD NOD vždy nastaví laťku, kterou většina kapel, jež přijdou po nich podlézá.

To se bohužel stalo i PELICAN. Jdou na to hruběji a přímočařeji, ale cíl je stejný. Cit nahrazuje syrová brutalita a do krajnosti vyšponovaná hlasitost. Ta má za následek krvácení uší a slití zvuku v jednolitou masu, která devastuje přítomné. Živě jsou PELICAN mnohem tvrdší a hranatější kapelou než z desek. Klubem se valila jedna kytarová tsunami za druhou a nepolevuje se. Jestliže začátek patří nesmlouvavým riffařinám jako je „Deny The Absolute“ nebo „The Toundra“ z alba „Forever Becoming“, tak na konci se dostáváme ke kořenům spolu s s patnáct let starou skladbou „Mammoth“. PELICAN ale neuhýbají, tvrdě rolují obecenstvo a já mám neodvratný pocit, že nedávný koncert bažinatých a post žánrů v Plzni, byl ve srovnání s tím jen dětskou besídkou.Neodpustím si ale jedno: O poznání metalovější sound ve mně ale stejně zdaleka nezanechává tak intenzivní pnutí jako Jihočeši.