NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návraty do minulosti v současném prudce nabitém, progresivním a dynamickém kurzu dramaturgie Metalopolis příliš nepěstujeme, ale parta z australského Brisbane za trochu vzpomínek stojí. Postarala se totiž loni o jedno z nejzajímavějších progových alb, která se vyloupla. Barvitý vizuál s tématem rozkvětu ukrývá neobyčejně vitální náplň. „Bloom“ bují v uších a neztrácí nic na své podmanivé vůni. Po zjitřených diskusích kolem vokalisty HAKEN se CALIGULA’S HORSE nabízí jako docela zajímavé antidótum pro ty, kteří nevydýchali výšky Rosse Jenningse. Jim Grey totiž disponuje hlasem, který by ozdobil i leckterý kostelní chór a je jedním z mála zpěváků, kteří mohou zpívat falzetem, aniž by posluchačům upadávala varlata hrůzou. Lehkost, s jakou se drží na tenké hraně mezi patosem a naléhavostí, je v naprostém souladu se způsobem, jakým Caligulové komponují svou hudbu. „Bloom“ je deska, která ctí kořeny žánru a odkazuje k art rockové pompě, přitom je ale pevně zakořeněné v aktuálních progových trendech, když těží z atmosférického odkazu Stevena Wilsona a OPETH. CALIGULA’S HORSE nemají problém napsat vylehčenou bezstarostnou melodku k táboráku („Firelight“), přitlačit na pilu agresivnějšími kytarami („Marigold“ – ahoj!), nápaditě rozvibrovat refrén vysoko posazeným riffem a následně skladbu přitlačit djentovým hoblováním („Rust“). Vůbec nejlepší momenty vytáhnou z torny v akustické verzi skladby „City Has No Empathy“, kde vynikne výtečný dynamický zvuk a zvukomalebný Jimův vokál. Podobný zavírák desky budí natěšený apetit do budoucna, něco, co u většiny žánrových desek opravdu nezažívám. U táborového ohně „Bloom“ je jednoduše radost posedět a nechat rozkvést asociace, které CALIGULA’S HORSE bohatě hnojí špičkovým progovým materiálem. Působí přitom poučeně, ale ne odvozeně, suverénně, ale ne předvádivě. Easy listening album, které ale není v žádném ohledu triviální. Pokud vám Caligulův kůň loni proklouzl, doporučuju na něj naskočit alespoň opožděně.
8,5 / 10
Charcoal Grace (2024)
Rise Radiant (2020)
In Contact (2017)
Bloom (2015)
The Tide, The Thief & River's End (2013)
Moments From Ephemeral City (2011)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Inside Out Music
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.