Plzeňská Kapsa je knajpa, kde jsem prožil mládí. Nejbližší hospoda od školního vchodu průmyslovky a vděčný azyl kdykoliv později. Od doby, kdy tu Místní borci začali dělat koncerty, se z tohoto sklepního krcálku s miniaturní zahrádkou stal krom pivního i kulturní svatostánek. Jakmile seběhnu schody, už na mě dýše ZMAR. Kapela složená z uprchlíků, kteří Plzeň vyměnili za Prahu. Základní kameny tvoří torzo z THIS NIGHT DRAWS THE END a tvorba navazuje na poslední fázi této kapely. Jen je tu ještě méně metalcoreu a více blackmetalové temnoty, případně screama. Vadimovy kytary skvělé, Morbi u mikrofonu toporný jako vždy, ale současně se sluší dodat i s krví v hrdle také jako vždy. Rytmika ještě si sedající. Naživo trochu tuhé. Zatím. Že by se plzeňskému černému OBDÉLNÍKU rodil brácha? Uvidíme… Následující HUMAN BITES vyznávají punkovější přístup, rozuměj méně talentu a více srdce. Uvřískaná dívčí něha za mikrofonem a bicí, basa, kytara. Holka u mikrofonu neznamená méně hrubozrnosti. Tady na syrovou formu narazíš v každé notě.

DUCT HEARTS jsou tři kluci z Mnichova a zvukově zvedají laťku hned o několik levelů. Však mají mezi nohama ve třech rozeseto minimálně třikrát víc krabiček, než předchozí dvě kapely. Spojení atmosférického postrocku a zpívaného emíčka oproti dvou předchozím bandám zaobluje hrany prostoru a tupí rezavé hroty. U kytary a basy dva subtilní brejlatí cápci, na první pohled romantici z matfyzu, a tak to má bejt. Tuhle hudbu bych nařachanýmu habánovi, co má dva metry, stejně nevěřil. Kytarové brnkání zvoní celým klubem, jen výjimečně se zahušťuje bustrem, a zpěvem se také šetří. DUCT HEARTS musejí mít na kytarovou melancholii výuční list s vyznamenáním, protože své řemeslo zvládají výtečně. Taková nenápadná éterická, ale současně civilní hudební krása.