Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Osm let, které uplynuly od minulé desky, to už je celkem dlouhá doba. Otázka, jestli kapela za to dobu kapela provedla nějakou velkou změnou nebo se výrazněji posunula, se přímo nabízí. Odpověď je – neposunula se ani o píď. WALLS OF JERICHO jedou stále ten stejný tvrdohlavý kovový hardcore, který se zaměřuje na funkčnost na koncertě. Na druhou stranu jakou revoluci čekat od kapely, která pomáhala formovat tvář metalcoru už koncem devadesátek? Takže co člověka na „No One Can Save You from Yourself“ čeká? Vyřvávačky, halekačky, houpavé riffy, sem tam nějaká sekačka a jedna skladba s melodickým neřvaným vokálem, která skvěle zvládá jediný svůj úkol, ty hutné kytarovky trochu na závěr provzdušnit.
Do alba vás uvádí houkání sirén a pak už vše kosí nemilosrdná hutná mašina, kterou pohání sociální kritika a řev nenapodobitelné divoženky Candace. Chytlavost v přímočarosti. WALLS OF JERICHO vydali po osmi letech album, které se dá označit za konzervativní po metalcorové, navazující na „The American Dream“ a co si budeme povídat, oni už asi jiní nebudou. Jejich hlavním zájmem je hardcorová energie naditá v metalovém kabátě, tah na branku a hudba konstruovaná hlavně pro živé hraní.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.