OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taky to cítíte ve vzduchu? Mráz, umrlčina a čerstvá hlína. Inu, co? Starý kadáver se vrací. Sedm let kdesi hnil, ale nyní ho máme zpátky s pořádným zahřměním. Black metalovým legendám, které v 90. letech kopali první satanskou ligu, jak známo, hnití zas tolik neškodí. Obzvlášť, když probíhá kontrolovaně podobně jako v případě švédských rubášníků DARK FUNERAL.
Jakmile spatříte obal nové desky z dílny nestora přemrzlých plání Necrolorda, chápete, že v téhle říši prostě stále vládne ten samý starý stín. Velkolepý chladný návrat do časů výpravných manifestů DISSECTION a EMPEROR, do časů, kdy se řvalo Vobiscum Satan. Pro překvapení není na „Where Shadows Forever Reign“ místo. Je to manifest blackmetalové stálosti a nereznoucí kvality. Zásadním posunem oproti předchozí desce je, vedle ručně malovaného coverartu, absence latiny v titulu (poprvé od roku 1996 a debutu "The Secrets of the Black Arts"!) a robustní produkce Daniela Bergstranda. Ta sice nepotěší fanoušky severských cirkulárek, ale ti, kteří ulítávají na dunivém, dokonale čitelném a válcujícím soundu takových BEHEMOTH, budou rázem jako doma. S připočtením výkonu nového vokalisty Heljarmadra, kterému je i v extrémně vyšponovaném skřehotání rozumět skoro každé slovo, by se návrat DARK FUNERAL dal označit za optimální porci temnoty pro staromilce.
„Where Shadows Forever Reign“ není žádný démonický divočák, naopak spíše prozrazuje jistou rozvážnost a nápadnou zručnost kapely, která si dává záležet, aby v pravou chvíli vynikl melodický základ tracku a v pravou chvíli vám dopravila neurvalé Dominatorovy blast beaty až do míchy. Z nahrávky, která se nese zcela v duchu pravověrného syrového rouhačského nordic BM, jehož podobu napomáhali Švédi ve druhé polovině 90. letech tesat do černých skal, výrazně vystupují úvod a závěr. Ve zběsilých tempech prodávají Funerálové nejlépe svůj infernální talent roztočit skladbu do závratných obrátek a udržet si při vysoké intenzitě nakažlivou čitelnost (nekompromisní náklep záhrobních řízků „Unchain My Soul“, nakažlivě vyšponovaný marš plenitelů „As One We Shall Conquer“ a dokonalý regres do devadesátek v podobě eponymní hymnické mordy).
Slabinou desky je její prostřední pasáž, v níž si DARK FUNERAL tak trochu rozpačitě čechrají černé peří v nižších tempech a hledají formuli, která by nahradila energii a stisk extrémních pasáží. Samozřejmě můžete v této souvislosti oprávněně namítat, že za posledních pár měsíců vyšlo pár lepších BM alb. Že DARK FUNERAL hrají to, co jim kouč Ahriman ordinuje už roky - dlouhé nakopávané míče, pořádnej klepec a trefovat zařízení. To je sice pravda, ale tohle jsou prostě DARK FUNERAL. A pořád mají svojí černou magii v paži. „Where Shadows Forever Reign“ nebude velký démant jejich diskografie, ale rozhodně je to deska, která kapele nedělá ostudu. A staromilcům se postará o nejednu příjemnou vigilii nad rakví zašlého mládí.Hnití zdar a za sedm let zase nashledanou v téhle švédské hrobce.
DARK FUNERAL. Kecy si schovejte do penálu.
7,5 / 10
Where Shadows Forever Reign (2016)
Angelus Exuro Pro Eternus (2009)
Attera Orbis Terrarum - Part II (DVD) (2008)
Attera Orbis Terrarum - Part 1 (DVD) (2007)
Attera Totus Sanctus (2005)
De Profundis Clamavi Ad Te Domine (live) (2004)
Under Wings Of Hell (split s INFERNAL) (2002)
Diabolis Interium (2001)
In The Sign... (EP) (2000)
Teach Children To Worship Satan (EP) (2000)
Vobiscum Satanas (1998)
The Secrets Of The Black Arts (1996)
Dark Funeral (EP) (1994)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 45:44
Produkce: Daniel Bergstrand
Studio: Dugout
DARK FUNERAL si stále idú svoje a prichádzajú s dobovým materiálom, ktorý je možné v kontexte jeho kvality hodnotiť pozitívne. Oproti minulosti výborný zvuk necháva viac vyznieť vydarené melodické linky a je snáď jediným moderným atribútom albumu. Celkový kladný dojem nie je spôsobený len nostalgickým povzdychom nad minulosťou, ale úrovňou diela samotného. To sa napríklad o posledných pokusoch GORGOROTH nedá povedať.
Pred viac ako desiatimi rokmi som sľúbil (pri recenzii "Attera Totus Sanctus"), že sa ešte k tvorbe DARK FUNERAL určite vrátim a tak som v týchto dňoch splnil svoje slovo.
Aktuálna novinka neoplýva ničím novým, čo ale v prípade tejto kapely nepovažujem za vadu krásy. Rýchly, mizantropický a chladný black metal postavený na "nenápadných" melodických základoch. Stará blackmetalová škola sa pokúša znieť miestami moderne, no aj napriek tomu ide skôr o kus, ktorý je možno predhodiť skôr žánrovým pamätníkom, ako blackmetalovej omladine.
A hoci ani dnes nie je black metal mojim najobľúbenejším hudobným žánrom, tak práve DARK FUNERAL pred tými desiatimi rokmi boli kapelou, ktorá mi ukázala, že aj tento štýl môže byť aj o niečom viac, ako len o warpainte, guľometných pásoch, hlúpučkých pózach a samoúčelnom hluku a škrekote. Aktuálny album ukazuje, že tak ako vtedy, majú Švédi aj dnes ešte čo k veci povedať.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.