Předlouhých patnáct let uplynulo od doby, kdy nás němečtí nestoři RUNNING WILD poprvé a naposledy poctili živým albem, konkrétně nahrávkou stylově nazvanou „Ready For Boarding“ (neboli ´Připraveni k nalodění´). Čekání na jejího dalšího následovníka bylo dlouhé až předlouhé, neboť skupina v mezičase vydávala spousty materiálu, povětšinou znamenitého, který by stál za zveřejnění i právě v živé formě, ale bohužel i takového, který už nemusel být znovu obehráván, a přesto stále zůstávala svým fanouškům právě tenhle druh hudebního zážitku dlužna, takže bylo čím dál více jasné, že až se to jednou povede, na všechny ´tutovky´ se prostě nemůže dostat.

A jak to tak bývá, když konečně na živé album došlo, RUNNING WILD vybírali tak dlouho, až přebrali. Důvody jsou proto zřejmě hned dva a oba asi více než hmatatelné a navzájem propojené. Za prvé, k nahrávání došlo těsně po vydání poslední řadovky „The Brotherhood“, která spíše než cokoliv jiného potvrdila jakousi rockovější, pomalejší a uhlazenější tendenci v tvorbě dříve skrznaskrz metalového sdružení, a za druhé, v logické návaznosti na tohle směřování, výběr skladeb se tudíž orientoval rovněž spíše tímhle směrem. Klasických vypalovaček, ve kterých jsem alespoň já vždycky cítil prapůvodní a nejsilnější podstatu RUNNING WILD, tak najdeme jen pramálo (na prvním disku „Bad To The Bone“, „Riding The Storm“ a „Blazon Stone“ - poslední dvě jmenované ořezané o zajímavé a hudebně dramatické rozjezdy - a na druhém „Victory“ a „Under Jolly Roger“), což je, aniž bych se chtěl dotknout ostatních skladeb (ústřední motiv „When Time Runs Out“ mi kupříkladu do žil nahání stejný mráz jako některá z před chvílí zmíněných skladeb), určitě na škodu věci (představovat si, jak by albu slušely takové „Pile Of Skulls“, „The Privateer“, „The Phantom Of Black Hand Hill“, „Masquerade“ nebo „Wheel Of Doom“ raději ani nezkouším, protože bych zbytečně podléhal lítosti nad džbánem, kterému už se ucho stejně utrhlo).

Přitom připomenutí jednotlivých alb je celkem reprezentativní, krom alba „Masquerade“ z roku 1999 je zastoupeno alespoň jednou skladbou každé řadové, které následovalo po bájném prvním ´živáku´, takže místa pro fantazii by mohlo být skutečně dost. Jeden by si mohl myslet, že nám Rock´n´Rolf zřejmě pomalu ale jistě stárne, ale to by zase nesměl slyšet tu spoustu nespoutané energie a živelnosti, muzikantské umění v to ani nepočítaje, kterou se kapele navzdory všemu, co jsem až doteď napsal, podařilo do nahrávky propašovat se vším všudy, co se pro takový pravý ´živák´ sluší a patří.

Nový RUNNNG WILD („Live“ je první deska, na které se představují velice šikovní novicové Bernd Aufermann /g/ a Matthias Liebetruth /dr./) šlape jako švýcarské hodinky, které právě někdo natáhl až nadoraz, a určitě je to také zaznamenání hodný moment, zřejmý a zřetelný mimo jiné i v okamžiku, kdy byste si při skladbě „Metalmachine Solo“, což samozřejmě není nic jiného než výborné Liebetruthovo sólo na bicí, vzpomněli na politováníhodné angažování automatických bicí, kterými Rolf počastoval dvě poslední alba a ještě se nestyděl tvrdit, že bicí nahrával jeho starý přítel, kterého nikdy nikdo neviděl, jakýsi Angelo Sasso. Výborné náladě, zachycené na obou discích, odpovídá i to, že kapela zřejmě nechala nahrávku takovou jaká je a nějak výrazněji ji neupravovala, čímž nám zůstaly zachovány okamžiky, o kterých se v souvislostech s živými nahrávkami hovořívá jako o „podstatě rock´n´rollu“, tedy například kvílivý kytarový přehmat v úvodní „Welcome To Hell“ nebo na úkor Kasparkova vokálu potlačené a takto téměř neslyšitelné sbory v „Bad To The Bone“ či „Blazon Stone“.

Trochu komické je, když Rolf mluví k publiku v pauzách německy, ale to si chtě nechtě musíme uvědomit, kterémuže trhu bylo tohle album hlavně určeno, trochu méně je pak záživné, když tentýž Rolf nechává ve všech refrénech závěrečných tutovek „Prisoners Of Our Time“a „Under Jolly Roger“ zpívat fanoušky, kteří ovšem nejsou slyšet a ve finále to pak vypadá, jako kdyby se hrála instrumentálka. Stejným způsobem je poněkud nezáživné i znovuzařazení skladby „Purgatory“, která se jako bonbónek a opravdové překvapení objevila pouze na „Ready For Boarding“ a jako taková by tudíž znovu na dalším živém albu neměla co dělat, nehledě k tomu, že, jak jsem již naznačil, kapela se nemůže vymlouvat, že nebylo kam sáhnout.

Ale budiž. Na závěr trochu upřímnosti. Na tohle album jsem se těšil jako malý kluk, a tak si ho, přes všechny výhrady, které k němu (a myslím si že oprávněně) mám, vychutnávám plnými doušky. Upřímnost a opravdovost, s jakou nám jej teď znovu kompletní RUNNING WILD servírují, mě v tom ještě více utvrzuje, možná i s ohledem na to, že vlastně už za necelé dva roky se bude slavit oficiálních dvacet let tohohle běžícího spolku šílenců. Na opravdové nalodění je totiž ještě pořád dost času.

P.S. Současně s 2CD vychází i klasické DVD a dále DVD plus, na němž je zachycen třináctiskladbový výcuc z právě recenzované nahrávky a to jak v audio, tak i v DVD podobě.