Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuhle kapelu bych asi odhodil jako další ze souborů, jež v mých očích dehonestuje posthardcoreový subžánr, jen kdyby mi v některých chvílích tak vřele nepřipomenula některé kapely, které mám fakt blízko srdci. Tu MARS VOLTA, jindy THE FALL OF TROY, případně THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU. Kytary vyšívají jednu vyhrávku za druhou, do toho se proplétají melodický a řvaný vokál, neustále zvraty tempa a motivů bojují s melodickými až popovými nápěvky. Dohromady to ale nezní jako slepenec. Funguje to. Po delším poslouchání tu nacházím čím dál tím více háků, která jsem si opravdu oblíbil. Ať už to je melodický popěvek nebo zajímavý groove chřestivé basy.
DANCE GAVIN DANCE jsou hlavně měňavec. Jakoby se neustále hledali a jakmile se našli, začali hledat něco jiného. Jako většina takových kapel to na první poslech není, ale celkem rychle se začnou z rozbouřeného oceánu motivů vynořovat záchranné kruhy, které po krátkém čase udělají z tohoto alba velmi příjemnou a trvanlivou záležitost. Za měsíc by se měli kluci přihlásit s novou deskou a nebudu lhát, že nejsem zvědavý, kam se to pohne.
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.