Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a VLADIMIR 518 se vrátil na náplavku řeky Radbuzy. Minulý rok mu tu podklady pouštěl Sifon z WWW a výsledek byl minimalističtější a o poznání industriálnější, než kdykoliv jindy, nyní má za zády Mika Trafika. Tato skálopevná jistota ale neznamenala, že set by byl stejný jako kdykoliv předtím, kdy jsem VLADIMIRA za poslední rok, dva viděl. Krom toho, že přibyly nové skladby, jako například „VICE“, jsou oprášeny i některé starší pecky, které jsem už v setu dlouho neslyšel.
Stoprocentně zůstává genius loci místa pod mostem, kde se ukládají plzeňští bezdomovci. Sem už poněkolikáté vtrhnul Big Boss gang a pár stovek jeho fanoušků. Najdete tu ale i původní obyvatele podmostní rezidence. Jeden z nich křepčí v první řadě se salámem v ruce, VLADIMIR to vtipně, ale bez zbytečného trefování komentuje. Mnohem ostřejší je v komentářích věnovaných vzrůstu xenofobie ve společnosti, které uvozuje otázkou, kdo z přítomných viděl poslední klip PSH „Fuck Off“. Odpovědí je téměř stoprocentní les rukou. Je celkem zřejmé, že témata textů, která v minulosti tu a tam probleskla ve věcech jako „V Čechách je všeho fajn“ nebo „Tak to mám rád“, se začínají čím dál tím víc prosazovat a VLADIMIR i PSH se budou stále více vyjadřovat k sociálním nebo politickým tématům.
Pro mě velmi vítaným kořením setu jsou pecky, které dává VLADIMIR nasucho bez podkladů. Dnes přesvědčil o tom, že se tak dá vystřelit třeba kultovní feat s Hufo Toxxxem „Meleme meleme kávu“. Přídavkem je skladba, která zazněla na počátku, tedy „Já to říkal“. Po ní už se stojí fronta na selfíčka s oběma hlavními aktéry večera, až je mi VLADIMIRA trochu líto, že se nemůže po koncertu vypařit někam do klidu. Volně parafrázováno z posledního textu PSH „čím jsem starší, tím jsem tvrdší“, já dodávám i lepší. Koncerty mají vždy náboj, charisma a jen stěží bych na domácí scéně hledal figuru, které čtyřicítka klepe na dveře a dokáže na prknech před stovkama teens diktovat takovým způsobem.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.