OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pražská náplavka je jako činná sopka. Její erupce vyhodila jiskry i do dalších měst a tak začínají ožívat místa u řek i v dalších městech. Krom mé rodné Plzně jsem se o tom nedávno přesvědčil i v Ústí nad Labem, kde si pár nadšených holek v mobilní buňce pod mostem Dr. Edvarda Beneše otevřelo malé bistro a pořádá koncerty přímo pod ním. Tento prostor mi dává první možnost vidět naživo kapelu, o které se v poslední době často mluví, a sice pohrobka punk rockové HANBY, jehož jméno se zrodilo z poslední desky HANBY. Ještě před tím, než pod mostem zazněla KOVADLINA, se tu ale chystá chomutovská KOBRA XI. Po všech stránkách stará škola, která kříží thrash metal jak s grindem, tak s crustem a je vidět, že to tak dělají už dlouho. Zahrané fajn, blackmetalový odér parádní, jen v porovnání s KOVADLINOU set statický a relativně bez energie.
Ačkoliv jsem si stokrát mohl říkat, že KOVADLINU budu brát jako novou kapelu a tím pádem je nebudu srovnávat, nedá se to. Padesát procent HANBY je součástí KOVADLINY, jen Libor odložil basu a vzal si kytaru. A nutno říci, že dobře udělal. Kytary jsou mnohdy více cinkavé a nebojím se říci emo, naopak basa je špinavější. Regál za bicími tomu dodává potřebný lauf, takže hudebně je mi KOVADLINA o poznání bližší. Navíc krom punkrockových hoblovaček a emo hardcoreových rozervaností tu máme i pecky jako „Když přichází tma“, což je vlastně taková poctivě noisová grind-punková hoblovačka na tři čtvrtě minuty.
Při koncertě samozřejmě všichni zírajj na Banána. Ten je nedílnou součástí skládačky. Jeho projev je strhující. Válí se pod mostem v prachu, hází po sobě šutry a ještě při přídavku odhazuje mikrofon a přímou cestou se upaluje zchladit tělo a vyprat triko do Labe. Povídání mezi skladbami není moc, a když už je jasně adresné, bez nějakých dlouhých proslovů. Jediné, s čím mám trochu větší problém (a měl jsem ho vlastně v menší míře i u HANBY), je to, jak Banán pokládá texty do skladeb, tedy dost hrubě a násilně, jakoby bez citu pro tu hudbu okolo, ale doufám, že mě soustředěnější poslech třeba přesvědčí o opaku. Za mě skvělý koncert se svým vlastním příběhem, v parádním prostředí a ohnivou energií.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.