Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak trochu jsem si myslel, že jsem už před dávnou dobou vyrostl z metalových kapel, kde se střídají vokály dle romantické šablony „kráska a zvíře“. Inu, mýlil jsem. I když oni OCEANS OF SLUMBER nejsou úplně běžnou variací na téma hutné kytary, metalová bestie a krásná zpěvačka s andělským altem. A to nejen proto, že podobné kapely nebývají z Texasu.
„Winter“ samozřejmě pracuje se střídáním cinkavějších ploch, podpořených sametovým vokálem zpěvačky Cammie Gilbert, a hutnými stěnami, po kterých se plazí extrémnější polohy kytaristů. Dá se tedy říci, že staví na stokrát omletém klišé většiny těchto stylově podobných kapel. Nějakým způsobem to ale tahle skvadra dělá tak, že nemám pocit, jako bych pil čaj z pětkrát vyvařeného pytlíku. Kapela za to hodně vděčí tomu, jak jsou postavené vokály, i tomu, jakou zpěvačku ve svém středu mají. Její hlasová barva dokáže člověka očarovat velmi snadno a to bez ohledu na cokoliv kolem.
Dalším vítaným osvěžovadlem jsou intermezza, jakým je například „Good Life“ nebo „How Tall the Trees“, kde si kapela dokáže jen zlehka pohrát s nějakým motivem a provzdušnit album. Jediná věc, která na albu „Winter“ působí trochu lacině, je tak cover „Nights In „White Satin“ od THE MOODY BLUES, jakkoliv na ní Cammie ukazuje šířku svého vokálu.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.