Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V posledních dnech nemohu z uší vyhnat tuhle desku, která mi tam vlezla a tvoří dokonalý soundtrack k podzimu. Když řeknu, že jde o bandu kolem Pascala Humberta, někdejšího basáka ze 16 HORSEPOWERS’S, případně WOVENHAND, zasvěcení a poučení teď určitě zpozorní. Poslední deska jeho kapely LILIUM je pro mě esencí letošního sklonku roku. Jakoby naprosto přesně opisovala cestu mrtvého listu, který padá ze stromu, atmosféru současné společnosti, očekávání chřadnoucí přírody před tím, než ji pohřbí sněhové závěje.
Žánrově se samozřejmě najdou vazby na WOVENHAND nebo Nicka Cavea, současně tu ale slyším i epičnost kapel jako YNDI HALDA nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a písničkářství pozdního období JOHNYHO CASHE. Výrazové prostředky, se kterými více jak třicet let fungující skvadra LILIUM pracuje, vyrůstají z kořenů, které jsou pevně zavrtané do toho nejtemnějšího amerického country a jižanské gotiky. I při jistém minimalismu je sdělení všeříkající. Kdykoliv to poslouchám, přijde mi, že svět kolem zpomalí. Začnete si všímat detailů světa kolem vás. LILIUM v tomhle funguje jako droga, která mění vnímání světa, a je to boží.
9 / 10
Vydáno: 2010
Vydavatel: Glitterhouse Records
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
