OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Dnes tu máme PARKWAY DRIVE, MONO, GIJIRU, H2O, ABORTED, ANIMALS AS LEADERS a PLINI.
PLINI – za talent dne. Za instrumentální parádu. Za pohodovost. Za to že při koncertech očumují jiné chčijící kluky a navazují s nimi oční kontakty (a pak se tím ještě chlubí). Za jazzový circle pit.
ANIMALS AS LEADERS – za jeden z vrcholů dne. Za to, že se na sebe při koncertě smějí i mračí. Za souhru, která je nejen slyšitelná, ale i viditelná. Za integrály odslapované na kytary.
ABORTED – za death metalový nálet. Za to že jejich nový bubeník vypadá jako knihomol a hraje jako zbíječka. Za nejlepší death metal dne.
H2O – za melodičnost a písničkovost, která rozbíjela. Za nejbližší kontakt s lidmi. Za pozitivní energii, která donutila i zvukaře skočit šipku do lidí. Za funkční jednoduchost.
GOJIRA- za pochodovost. Za největší koncert dne. Za zvukový válec. Za to, že se publikum proměnilo v oceán plný nafukovacích ploutví.
MONO – Za instrumentální krásu. Za krvácející uši. Za gradace vedoucí do vesmíru.
PARKWAY DRIVE – za největší světelný park. Za ohnivou show. Za smutné zklamané oči Rudiho Ruse. Za les svtělných tyčí, který působil jako by v Jaroměři přistálo UFO.
Speciální dík za vegetariánskou uličku a skvělé jídlo Kabinetní Kantýny.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.