OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně nevím, čím to je. Možná tím, že jsem nikdy INSOMNIUM nevěnoval větší pozornost, což změnila až velmi obstojná minulá deska „Shadows of the Dying Sun“. Možná tím, že SENTENCED jsou šest stop pod drnem, CHILDREN OF BODOM se prochlastali do mátožné sebeparodie, AMORPHIS obloukem obcházejí to, co je kdysi dělalo fascinující kapelou... Nevím. Každopádně nová deska finských veteránů INSOMNIUM pasuje tuhle kapelu bez problémů do první ligy severského melodického metalu a po delší době ve mně vzkřísila vášeň pro tuhle specifickou odrůdu, která se v zemi tisíce jezer zrodila na pomezí doomu, death metalu, black metalu, folklóru a NWOBHM.
Nehledejme v tom žádná velká kouzla. INSOMNIUM na „Winter´s Gate“ nepůsobí dojmem demiurgů a vizionářů, ale rozhodně do něj obtiskly pečeť kapely, která se lety vyhrála a zkrotila severská klišé do dokonale funkční formule. Je skutečné potěšení slyšet po čase desku, kterou tvoří jediná skladba utkaná ze sedmi částí, které fungují samy o sobě, ale zároveň do sebe hladce zapadají na ploše celé desky. Struktura neskýtá nic převratného, ale funguje jako dobře promazané soukolí. První dvě skladby představí dva hlavní nosné motivy, oba ostře říznuté pagan pompou a blackově nabroušené tak, aby zanechaly dostatečnou jizvu v paměti. Prostředek alba je variuje, od extrémních poloh, přes progové plochy až do zklidněné akustiky s meditativními sbory mytologické rady starších. Závěr alba se pak z poklidnějšího usebrání navrací k průraznějšímu zvuku a pompéznímu shrnutí všech leitmotivů nahrávky.
Ačkoli „Winter´s Gate“ nabízí poměrně široký rozptyl poloh, kapela ve všech působí maximálně soustředěně. Deska sedí pevně na zadku, i díky solidní a hutné produkci s ucházející zvukovou dynamikou. Sound je robustní a zároveň vzdušný natolik, aby si poradil s nápory čisté metalové energie a v závěru ponechal i dost prostoru pro orchestrální doprovod. A navzdory tomu, že tu nenarazíme na vysloveně rafinované nápady v propojování skladeb, všechno má své přesně zvážené místo. Album pracuje s velmi specifickou ponurou atmosférou, která se vsakuje do baráže riffů i melancholických sborů. „Winter´s Gate“ díky tomu hladce plyne a nikdy neztrácí jasný směr. Nejchytlavější místa jsou právě ta, kdy se deska přihlásí ke své páteři - dvěma riffům, které i při své jednoduchosti dokáží velmi rychle nastolit vznešeně sklíčenou náladu. Člověku tak z paměti vyplave příjemná reminiscence na opus „Light of Day, Day of Darkness“.
INSOMNIUM jsou věrnými odchovanci finské melodické školy, kteří ani v nových časech nepůsobí jako parta choroši zarostlých skřetů z minulosti. „Winter´ Gate“ v sobě má staromilské zaujetí, ale i grácii a současné ostří. Pokud vám připadá, že se ve Finsku už nedestiluje ta řízná a čistá esence melodické deprese, která umí mrazit i hřát v útrobách, zkuste INSOMNIUM. Čtyři parchanti z Joensuu to v sobě prostě mají.
INSOMNIUM přebírají rezaté žezlo finské depresivní melodiky svým dosud nejlepším albem.
8,5 / 10
Anno 1696 (2023)
Heart Like a Grave (2019)
Winter's Gate (2016)
Shadows Of The Dying Sun (2014)
One For Sorrow (2011)
Across The Dark (2009)
Above The Weeping World (2006)
Since The Day It All Came Down (2004)
In The Halls of Awaiting (2002)
Insomnium sa nikdy vo svojej kariére nepodarilo podliezť nadpriemerne postavenú latku, ale s prehláseniami, že ide o nich najlepší album zásadne nesúhlasím. Tento primát totiž náleží skôr niektorému z prvých troch albumov.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.