Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bude tomu více jak rok, kdy se poprvé objevily ukázky z připravovaného alba švédských melancholiků BESEECH. A bude tomu tak půl roku, kdy jejich nové album vyšlo. Poněkud nestíhám termíny, leč i se značným zpožděním je tahle nahrávka stále hodna pár vět. BESEECH se objevili na scéně spolu s mnoha dalšími uskupeními ve vlně severského gothic metalu někdy v polovině devadesátých let. Šli však vlastní cestou. Těžili z kvalitních doomových kořenů, kterých se drželi, přestože svůj styl vyvíjeli. Ostatně jejich prvotina „...From a Bleeding Heart“ je dodnes klasikou pochmurné, depresivní hudby.
Významný krok bylo jejich třetí album, „Souls Highway“, které je vyneslo z podhoubí undergroundu mezi známější kapely. Kromě výrazných a pěkných melodií se jim podařilo zlanařit i dva skvělé zpěváky, Erika Molarina a Lottu Höglin. Následné „Drama“ se sice moc nepovedlo, ale hned o rok později vydali další skvělou nahrávku, „Sunless Days“. To bylo v době, kdy boom okolo gothic metalu už dávno ustal a staří uplakánci si hledali svou cestu na hudebním poli. Někteří to zabalili, někteří zůstali ve starých kolejích, jiní dospěli. A tak tomu bylo i s BESEECH, „Sunless Days“ byla vlajková loď jejich nové tvorby, směr další tvorby. Jenže přesně tehdy to skončilo. Ve druhé polovině roku 2006 se na našich stránkách objevila klasická zpráva: „…se rozpadli.“
Rozpadlí vydrželi necelých deset let, než to ústřední kytarové dvojici a do dnešních dnů jediným dvěma stálým členům kapely, Robertu Vintervindovi a Klasu Bohlinovi, nedalo a kapelu znovu nahnali zpět do studia. Bohužel už bez Erika a Lotty za mikrofonem. Kvalita zpěvu neutrpěla, ale jejich charisma mi chybí. Možná je to jen pocitové, ale o pocity v této hudbě šlo vždy především („…o virtuozitu určitě ne“ poznamenal by nepochybně hlavní redakční hnidopich).
„My Darkness, Darkness“, já tleskám, tleskám. Čert vem, že pokračují tam, kde skončili, hluboko v minulém desetiletí. BESEECH jsou přesně takoví, jací si je pamatujeme. Melodičtí, melancholičtí, procítění, v hudebním projevu střízliví a bez zbytečného patosu. Veškeré emoce zvládne vyjádřit melodická linka a pěvecké duo. Zpěvu se tentokrát ujal Klas Bohlin spolu s dosud neznámou Angelinou Sahlgren Söder. Skladby shromážděné pod titulem „My Darkness, Darkness“ jsou opět postavené na pevných doomových základech a chytlavých, přesto nevtíravých melodiích. Album je prodchnuto podzimní náladou (proto bylo s recenzí lepší půl roku počkat) a chmurnými emocemi. Kapela se sice ze svých starých pozic mnoho nevzdálila a od „Sunless Days“ je to spíš krok zpět, směrem k „Souls Highway“ či ještě dále do devadesátý let, ale to nahrávce nijak neubírá na atraktivnosti, spíš naopak. Možná i díky oné sentimentální náladě má novinka své kouzlo.
1. Beating Pulse
2. The Shimmering
3. Bloodline Fever
4. Mr Uninvited
5. My Darkness, Darkness
6. Atmosphere
7. Highwayman
8. The Ingredients
9. One Last Call
10. Darksome
11. The Symbol
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.