OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bude tomu více jak rok, kdy se poprvé objevily ukázky z připravovaného alba švédských melancholiků BESEECH. A bude tomu tak půl roku, kdy jejich nové album vyšlo. Poněkud nestíhám termíny, leč i se značným zpožděním je tahle nahrávka stále hodna pár vět. BESEECH se objevili na scéně spolu s mnoha dalšími uskupeními ve vlně severského gothic metalu někdy v polovině devadesátých let. Šli však vlastní cestou. Těžili z kvalitních doomových kořenů, kterých se drželi, přestože svůj styl vyvíjeli. Ostatně jejich prvotina „...From a Bleeding Heart“ je dodnes klasikou pochmurné, depresivní hudby.
Významný krok bylo jejich třetí album, „Souls Highway“, které je vyneslo z podhoubí undergroundu mezi známější kapely. Kromě výrazných a pěkných melodií se jim podařilo zlanařit i dva skvělé zpěváky, Erika Molarina a Lottu Höglin. Následné „Drama“ se sice moc nepovedlo, ale hned o rok později vydali další skvělou nahrávku, „Sunless Days“. To bylo v době, kdy boom okolo gothic metalu už dávno ustal a staří uplakánci si hledali svou cestu na hudebním poli. Někteří to zabalili, někteří zůstali ve starých kolejích, jiní dospěli. A tak tomu bylo i s BESEECH, „Sunless Days“ byla vlajková loď jejich nové tvorby, směr další tvorby. Jenže přesně tehdy to skončilo. Ve druhé polovině roku 2006 se na našich stránkách objevila klasická zpráva: „…se rozpadli.“
Rozpadlí vydrželi necelých deset let, než to ústřední kytarové dvojici a do dnešních dnů jediným dvěma stálým členům kapely, Robertu Vintervindovi a Klasu Bohlinovi, nedalo a kapelu znovu nahnali zpět do studia. Bohužel už bez Erika a Lotty za mikrofonem. Kvalita zpěvu neutrpěla, ale jejich charisma mi chybí. Možná je to jen pocitové, ale o pocity v této hudbě šlo vždy především („…o virtuozitu určitě ne“ poznamenal by nepochybně hlavní redakční hnidopich).
„My Darkness, Darkness“, já tleskám, tleskám. Čert vem, že pokračují tam, kde skončili, hluboko v minulém desetiletí. BESEECH jsou přesně takoví, jací si je pamatujeme. Melodičtí, melancholičtí, procítění, v hudebním projevu střízliví a bez zbytečného patosu. Veškeré emoce zvládne vyjádřit melodická linka a pěvecké duo. Zpěvu se tentokrát ujal Klas Bohlin spolu s dosud neznámou Angelinou Sahlgren Söder. Skladby shromážděné pod titulem „My Darkness, Darkness“ jsou opět postavené na pevných doomových základech a chytlavých, přesto nevtíravých melodiích. Album je prodchnuto podzimní náladou (proto bylo s recenzí lepší půl roku počkat) a chmurnými emocemi. Kapela se sice ze svých starých pozic mnoho nevzdálila a od „Sunless Days“ je to spíš krok zpět, směrem k „Souls Highway“ či ještě dále do devadesátý let, ale to nahrávce nijak neubírá na atraktivnosti, spíš naopak. Možná i díky oné sentimentální náladě má novinka své kouzlo.
BESEECH vstali z mrtvých. Vítejte o patnáct let zpět, v podzimní krajině prodchnuté tesknými tóny a neveselým zpěvem. Vítejte v temnotě, temnotě.
7,5 / 10
Klas Bohlin
- zpěv
Angelina Sahlgren Söder
- zpěv
Robert Vintervind
- kytara
Manne Engström
- kytara
Johan Örnborg
- basa
Håkan Carlsson
- bicí
1. Beating Pulse
2. The Shimmering
3. Bloodline Fever
4. Mr Uninvited
5. My Darkness, Darkness
6. Atmosphere
7. Highwayman
8. The Ingredients
9. One Last Call
10. Darksome
11. The Symbol
My Darkness, Darkness (2016)
Sunless Days (2005)
Drama (2004)
Souls Highway (2002)
Black Emotions (2000)
...From A Bleeding Heart (1998)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.