Brněnská legenda těžkého kovu TITANIC vydala nedávno velmi povedené živé album s prozaickým názvem „Metalovej svátek živě“ a jako správný metalový umělec vyrazila záhy na domácí turné, aby tam jeho (a své) kvality ještě více podpořila. Událost to byla vskutku výjimečná, vždyť regulérní turné nejeli námořníci z jihomoravského škuneru už opravdu pořádně dlouho.

O to větší bych o kapelu očekával zájem, nemluvě o tom, že existovala poměrně reálná šance, že na koncertě se budete moci pokochat i pohledem a poslechem práce Martina Škaroupky, samozřejmě nejen rytmického motoru slovutných CRADLE OF FILTH. Modrá vopice však nakonec byla pro živý TITANIC přece jen důstojným prostředím, i když to tak na první pohled nevypadalo, a počet návštěvníků, kteří si v sychravém říjnovém pátku našli cestu do malého pražského klubu, byl ve finále velmi pěkný.

Pěkně po patriotsku dostaly před hlavní hvězdou večera přednost další dvě brněnské smečky, a sice ASGARD a EAGLEHEART. Zatímco prvně jmenovaní jsou dlouholetými představiteli „revolučního“ metalu u nás a dali by se směle přirovnat k takovým ROOT či TÖRR v oněch dobách, EAGLEHEART jsou kapelou o poznání mladší, jenž se se sympatickou zarputilostí věnuje melodickému speed metalu, tedy stylu, který stále není mrtvý, ačkoliv už to tak kolikrát vypadá. Ohlas měla obě jejich vystoupení celkem podobný, lidem se obě předvedené kovové polohy líbily a za sebe dodávám, že jsem podobného názoru, byť ani jednu z kapel příliš neznám. V případě ASGARD to už tedy (s ohledem na jasnou výhodu v tomto směru pro pamětníky) na nějakou progresi z mé strany moc nevypadá, zato EAGLEHEART myslím ještě šanci dám.

Nadešla nicméně dvaadvacátá hodina a s ní i čas určený pro zvednutí metalové kotvy slavného parníku. Podle předpokladu byl přítomen i „Marthus“, který dokonce část večera strávil skromně u stolu s merchandisem všech přítomných kapel, a který si na malém pódiu postavil bicí tak veliké, že to skoro vypadalo, jakože nic a nikdo další už se tam nevejde. Malé technické problémy úvod celého setu ještě maloučko posunuly, ale pak už to konečně přišlo a TITANIC to zmáčkli. Pěkně ve čtyřech, jako v dobách největší slávy, s parádním zvukem a ještě lepším setlistem, zkrátka podobně jako na zmíněném novém živáku, byť na celý jeho osmdesátiminutový obsah bohužel nedošlo. I tak to ale v „kotli“ vřelo a atmosféra byla vskutku pohodová a příjemná, což vlastně odpovídalo tomu, že ten večer dorazili především ti, kteří věděli, proč a nač jdou. Martin Škaroupka zahraným skladbám dodával přímo dynamitovou šťávu, Džoro Enčev za kytarou působil jako šestistrunný kouzelník a Zdeněk Černý zpíval tak, jako by se právě psalo něco mezi roky 1990 a 1991 a on se poctivě připravoval do nahrávacího studia. Zkrátka a dobře nostalgie jako hrom, ale jedním dechem dodávám, že také heavy metal jako řemen v navýsost luxusně vyprodukovaném podání.

Přídavek obstaraly „Netvor A.I.D.S.“ společně s „Když se chlapi sejdou“ (kterou publikum demokraticky upřednostnilo před „Bludným kruhem“) a když dozněly, bylo jasné, že tímhle okamžikem to ještě nekončí. Pak ještě totiž nastal čas „přímého“ kontaktu s lidmi, jak o něm mluvil Zdeněk Černý v nedávném rozhovoru na Metalopoli, kdy se členové TITANICu vmísili mezi své fanoušky, popovídali s nimi, popili pivo, a to bylo, opět jeho slovy řečeno, „zkrátka k nezaplacení“. Kdo zameškal, ať zpytuje svědomí, a doufá, že Brňáci na turné zase za čas (a třeba s novou deskou) vyrazí.

Setlist dle Milana Hanáka, uvedené pořadí sem tam neplatilo:

Vizáž, Zrcadlo, Ďábelská mumie, Hráč, Tchýně, Mistr čas, Ábel, Železná panna, Figurína, Simulant, Metalovej svátek