Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S druhým albumom sa vracia spolok, ktorý subjektívne považujem za čosi ako súčasnú anglickú BDM jednotku. Londýnčanov UNFATHOMABLE RUINATION sme si podrobnejšie priblížili pri ich debute, od vydania ktorého prebehli už štyri roky. Medzi ním a novinkou vyšlo v roku 2014 EP „Idiosyncratic Chaos“, na ktorom sa UR predstavili v päťčlennej zostave. Druhým gitaristom sa stal Sicílčan Rosario Piazza (ex-CADAVER MUTILATOR, hrá aj v londýnskych THE BODY FARM) a post vokalistu po Danielovi Neagoem prevzal Ben Wright (ex-FLESHROT). Deväťskladbová novinka je na svete od augusta, tak si povieme, čo ešte majú UR nového.
Skladateľským vrecom zatriasli celkom prudko, vysypalo sa z neho vyše trištvrte hodiny prvotriednej brutálnej a technickej deathmetalovej smršti. Brutalitu spomínam na prvom mieste, hrá sa tu síce technicky, žiadne hľadanie krásy v jednoduchosti, ale kompozičná prešpekulovanosť je skvelo zabalená do zničujúcej surovosti, nejedna pasáž vyznieva rovnako besne ako to, čo robia (tiež obdivuhodne technickí) INTERNAL SUFFERING. Skrátka hutná, útočná, avšak prepracovaná deathmetalová brutalita, v ktorej na druhej strane odchytíte mnoho zaujímavých gitarových motívov (niekedy im to aj trilkuje ako u ORIGIN), vydarené atmosférické harmónie, mnoho vyhrávok, precíznu hru basgitary a naozaj kvalitné bicie. Vokál je pochopiteľne naklonený skôr extrémnejšiemu, ale nie ugrganému hlbokému growlu, a oproti debutu je v skladbách viac náladových, uvoľnených, progresívne ladených pasáží. Pre niekoho možno rozriedenie brutality, podľa mňa však hudbu na „Finitude“ príjemne ozvláštňujú a obohacujú ju o ďalší rozmer.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?