Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V oregonských hvozdech nepokojně bublá temný lektvar old schoolového black metalu a vyfukuje toxická oblaka, která pohlcují světlo. Ačkoli se může zdát, že čerstvé smečce UADA vymýšlelo název batole, ve skutečnosti tenhle podezřelý shluk samohlásek znamená v latině „prokletý“. A debutující kapela si tohle jméno bere hodně blízko k srdci.
Pokud jste už trochu unavení tím, jak se černý kov nechává opíjet melodickou melancholií a post-rockovými tiky, UADA přináší plnohodnotný exkurz ke garážově-punkovým kořenům a ostrým devadesátkovým vigíliím (se současným twistem). Žádný hutný a zaoblený zvuk se nekoná. Čtyřhlavá hydra z Portlandu se hlásí k agresivně vysokému a nabroušenému soundu, v němž možná zaniknou finesy, zato patřičně vynikne dřevní energie pulzující rytmiky, nenávistných tremolových riffů a pekelně primitivních vyhrávek.
Debut „Devoid Of Light“ definuje neustálá ofenzivá. „Natus Eclipsim“ párkrát bojovně hrábne heavy metalovým kopytem a pak otevře stavidla řeky bublající smoly. UADA obecně nerada slevuje z vysokých obrátek. Když už jde otáčkoměr dolů, tak jen proto, aby odkryl doom metalové bažiny („Our Pale Departure“), zrezlou heavy metalovou kostru a punkový drive. Přitom ale není na hudbě kvartetu nic nahodilého a chaotického. Skladby se živelně přelévají, explodují ve zvukovodech, vytvářejí naprosto logicky strukturovaný celek, který graduje grimoárem staré školy black metalu v podobě lahodně syrové pecky „Black Autumn, White Spring“ s orgastickým sólovým finále. Pokud vás však nechytne už extaticky nakopnutý otvírák nebo „darkfuneralovská“ inkantace eponymního singlu, smiřte se s tím, že to necítíte. A zamyslete se nad sebou.
Svištivou a bublavou atmosféru zmaru posiluje znamenitý vokál kytaristy Jakea Superchiho, který mizantropicky skřehotá, s rozmyslem porcuje slabiky a v ideální okamžik přejde do naléhavého šakalího vytí. UADA se klaní zvířeti v nás i mimo nás. Opěvuje marnost a nicotnost lidské existence i mystérium kosmu a majestát smrti. Klišé? Možná, ale v téhle nahuštěné a mistrovsky celebrované formě se „Devoid Of Light“ mění v hypnotický rituál.
UADA si libuje v křivácích, kapucích, zakrývání tváří a mlze husté tak, že by se dala krájet. Nejen tím připomíná nedostižné vládce loňského černého procesí, polské nihilisty MGŁA a jejich „Exercises In Futility“. Pokud hledáte něco podobně hrdého, mizantropicky studeného, nenávistně řezavého, makabrózně chrastivého a tvrdě návykového – UADA má v rubáši přesně tu správnou recepturu. Mrtvolná extáze na hrobníkově lopatě. Poslední tango v márnici. Trudná scéna života přisvícená čistou tmou.
No dusk without dawn nor creation without doom infinite is the sun eternal is the moon
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.