OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zajímavá to země, ten Nový Zéland. Kiwi, haka, Milford Sound, rugby, Mt. Cook… však to všichni dobře znáte. Osobně si již nějaký ten pátek (konkrétně pak od vydání přelomového záznamu „Everything Is Fire“) dovoluji k tomuto výčtu starých známých trademarků ostrovní země přiřazovat i jeden nadstavbový. A sice ULCERATE. Samozřejmě, kapela z Aucklandu rozhodně není bůhvíjak světoznámá – ostatně podniká v oboru vpravdě obskurním – nicméně svojí specifickou produkcí již dlouhá léta kompletně zastiňuje drtivou většinu žánrových souputníků. Svým způsobem je to takový endemit zdejší hudební říše.
Současný technický death metal (jakkoli je tato škatulka ULCERATE těsná) má velmi často sklony k exhibování, k bezkoncepčnímu skladatelství, k úsměvnému soutěžení o co nejhustší notovou osnovu. Pryč je jeho počáteční syrovost, kompoziční důmyslnost i atmosféra. ULCERATE tohle všechno mají a vrací tak zapomenuté žánrové atributy zpět do hry (samozřejmě v balení odpovídajícímu třetímu tisíciletí).
Osobně je mi sympatická současná vlna old school BDM (zejména z US, Anglie či Austrálie) sázející na co největší syrovost a co nejvíce hmatatelnou atmosféru (tak jako to kdysi činili IMMOLATION, INCANTATION a nebo třeba VITAL REMAINS). Stejně tak i ULCERATE, ač sami působí v trochu jiném oboru, na odkazu výše zmíněných deathmetalových ikon staví a vkusně jejich vliv reflektují ve své vlastní produkci. Krásnou poklonou staré žánrové architektuře bylo především již jednou zmiňované dílo „Everything Is Fire“, kde se ULCERATE podařil dokonalý mix instrumentální ekvilibristiky, obhroublosti a odtažité atmosféry. Úspěšného receptu se trojice z Aucklandu drží dodnes, loňská kolekce „Shrines Of Paralysis“ samozřejmě není výjimkou.
Už ani nevím, kde jsem slyšel něco o tom, že ULCERATE „pomalu ztrácejí své kouzlo“, neb tzv. „stále hrají to samé“. Osobně tento názor mohu sdílet jen těžko, tahle kapela se sice drží svého řemesla, nicméně ho nepřestává rozvíjet a i na tak omezeném manévrovacím prostoru obohacovat a neustále posouvat někam dál. I po deseti letech od vydání „Of Fracture And Failure“ zůstávají ULCERATE naprosto svojským a originálním tělesem a díky své nekonvenční a zcela nezaměnitelné produkci nepřestávají hrát jednu z vůdčích rolí na poli současné deathmetalové kultury. Kolik dalších takových kapel znáte?
I po deseti letech od vydání „Of Fracture And Failure“ zůstávají ULCERATE naprosto svojským a originálním zjevem a díky své nekonvenční a zcela nezaměnitelné produkci nepřestávají hrát jednu z klíčových rolí na poli současné deathmetalové kultury. Kolik dalších takových kapel znáte?
9,5 / 10
Paul Kelland
- zpěv, baskytara
Michael Hoggard
- kytara
Jamie Saint Merat
- bicí
1. Abrogation
2. Yield To Naught
3. There Are No Saviours
4. Shrines Of Paralysis
5. Bow To Spite
6. Chasm Of Fire
7. Extinguished Light
8. End The Hope
Cutting The Throat Of God (2024)
Stare Into Death And Be Still (2020)
Shrines Of Paralysis (2016)
Extinguished Light (single) (2016)
Vermis (2013)
Confronting Entropy (single) (2013)
The Destroyers Of All (2011)
Everything Is Fire (2009)
Of Fracture And Failure (2007)
The Coming Of Genocide (compilation) (2006)
The Coming Of Genocide (demo) (2004)
Ulcerate (demo) (2003)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 57:40
Produkce: Jamie Saint Merat
Studio: MCA Studios & Depot Studios, Auckland, New Zealand.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.