THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od minulého alba, nazvaného „Enjoy Eternal Bliss“, jsme u těchto talentovaných Britů museli čekat téměř deset let na další album, ale vyplatilo se. Předchůdce považuji za jedno z nejepičtějších kytarových alb a tak nároky na „Under Summer“ nebyly malé. A i když si tu můžeme říci, že se debutovou desku překonat nepodařilo, dokázali se mu tito náladotvůrci přiblížit.
Novinka se snaží být v rámci mantinelů jejich tvorby trochu písničkovější, dokonce se tu i zpívá a možná to je prvek, se kterým se ne zcela dokážu srovnat. YNDI HALDA byli jednou z mála kapel, kteří v minulosti dokázali postavit materiál, kde mi jakýkoliv vokál nechyběl ani v jediné z aranží. Touha zavřít oči a snít jako při minulém albu se u mě vytratila, zpěv mi vždy opět otevře oči. Pro mě se se zpěvem ztratila jistá intimita a magická nevyřčenost, která jsem v jejich minulé tvorbě považoval za signifikantní.
I přes to je „Under Summer“ v rámci postrockové hudby výjimečné. Osobitost, tklivost a využití houslí, banja, lapsteelu a dalších, ne zcela tradičních nástrojů, propůjčují hudbě YNDI HALDA atmosféru, kterou nemá žádná jiná kapela.
8 / 10
Příjemnej poslech...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.