Přerušenou nit vyprávění navazujeme v okamžiku, kdy má DEBUSTROL za sebou úspěšný návrat do náruče poctivého thrashe v podobě alba „Vyhlazení“, a poté, co se mu rozpadá sestava, přivádí Kolinss do kapely Voláka a Zeda, aby tak narýsoval další významné milníky v životě tohoto mimořádného domácího metalového tělesa...

„Pád do hrobu mrtvol“ (1998)

Další album nahrávají Kolinssovci u firmy Happy Music v Happy studiu. Pod jednoznačným názvem „Pád do hrobu mrtvol“ a ještě jednoznačnějším obalem, na němž se skví zřízenec ústavu soudního lékařství, zbavující zástupy lidských bytostí (nejen symbolicky) páteře, se skrývá až možná zbytečné patnáctero skladeb, které jakoby zlehka naznačily, že ani DEBUSTROL není stoprocentní mašinou na produkci geniálních nahrávek jako na běžícím pásu. Tedy jinými slovy řečeno, zřejmě poprvé v kariéře mladoboleslavských se jim na album dostalo poněkud více písní, které tam s ohledem na svoji nevýraznost a šedivost úplně být nemusely, a které také zapříčinily, že v některých okamžicích nahrávky se v ní a v jejím místy řádně tepavém thrashovém tempu, nenabízejícím ovšem žádný záchytný bod, jaksi ztrácíte.

Nicméně na zvučné, chytlavé skladby také došlo a s ohledem na celkovou poměrně krátkou průměrnou stopáž všech položek alba (jen jedna jediná na albu má přes čtyři minuty) jich nakonec ani není úplně málo. Ze všeho nejvíc asi potěší všeříkající „Kladivo“, která jednoznačně aspiruje na nejlepší věc na albu, a spolu s ní dále úvodní rozjížďka „Zabijáci“, další slayerovky „Buď hnusnej jako bůh“ a „Zákon popravčích stěn“ (s hostujícími Otou Herešem a Vlastou Henychem), démonicky našeptávající „Vítej v likvidaci“, výprask „Stanoxofobia“ s pro změnu hostujícím Robertem Kodymem, dusivá „Nikdy víc neusnou“ a závěrečný výplach „Motorovák“, vskutku neodolatelným způsobem rekapitulující samotnou podstatu DEBUSTROLu. V titulní „Pád do hrobu mrtvol“ došlo dokonce i na užití dětského pěveckého sboru a fagotu, ale kýženého efektu tím, myslím, kapela úplně nedosáhla.

V září stejného roku předskakuje DEBUSTROL v Malé sportovní hale samotným IRON MAIDEN, to už znovu s Cizákem u baskytary, protože spolupráce se Zedem nebyla zřejmě taková, jakou si jí všichni zúčastnění představovali, a zanedlouho poté jeho řady opouští i bubeník Herr Miler. Hledání náhrady pak vyústilo v přijetí Libora „Skull II.“ Fanty (ex – SYNDROM, KRYPTOR), s nímž se za nějaký čas začne psát nová kapitola v kronice mladoboleslavských.

(7/10)

„Apokalismus“ (1999)

V době nahrávání dalšího alba se do skupiny epizodně vrací Herr Miler, aby jí však záhy znovu opustil (podle všeho nejspíš kvůli problémům se zákonem a následnému výkonu trestu odnětí svobody) a definitivně tak uvolnil místo Skullovi II., v němž už si kapela stačila vybudovat osvědčeného spoluhráče. Místo činu se opakovalo, stejně jako vydávající firma a producent, kterým se znovu stal samotný Kolinss. „Apokalismus“ vychází na konci září 1999 a má přesně to, co chybělo (nebo možná spíš přebývalo) jeho předchůdci, totiž akorátní půlhodinovou stopáž, v níž není absolutně žádný prostor pro nějakou vatáž, a naopak, je z logiky věci do posledního místečka vyplněna tím nejlepším thrashem zn. DEBUSTROL.

Za všechny to jistojistě doloží řízná „Yugoslavia“, asi největší novodobý „hit“ kapely, bez kterého si dnes nelze představit jakékoliv její živé vystoupení a jejíž refrén zná bezpochyby zpaměti snad každý, kdo kdy k DEBUSTROLu jen přičichl. Ale stejně tak dobře funguje i „Lidský svině“, ultimativní „Umučená“, brutální „Charles Manson“, cover sabbathovské „War Pigs“ „Prasata“ či charismatická „Nenávist“, neboť, jak již bylo konstatováno výše, album je zkrátka kompletně plné výborných věcí a jeho poslech rovná se zážitku z neopakovatelné jízdy na kulce vystřelené z kulometného náboje, kdy se kolem vás ve fantasticky barevné šmouhy rozmazává všechno to, čím ona kulka prochází (a co je samozřejmě úkolem především pro vaši představivost). Ostatně, ne zřejmě náhodou „Apokalismus“ za nejlepší dílo DEBUSTROLu kdysi v jednom rozhovoru pro Metalopolis označil i sám Kolinss, který sice asi nemá od věci potřebný odstup, ale na druhou stranu rozhodně ví, o čem mluví.

Na přelomu tisíciletí tak sledujeme DEBUSTROL na relativně úspěšné vlně, kterou potvrzuje pohodová nálada v kapele, jíž jen umocňuje hračička Cizák, provozující své orgie s omotáváním izolepou, jak je to koneckonců zdokumentováno i na obalu alba samotného. A dobrou náladu nekazí ani rozchod s vydavatelskou firmu, jež začala mít potíže s distribucí, což se Kolinssovi a spol. pochopitelně moc nelíbilo.

(9/10)

„Steak“ (2001)

Nový smluvním partnerem DEBUSTROLu se nakonec v lednu 2001 stávají Sokol´s Power Voice, pod nimiž se kapela vrací do starého dobrého studia Citron, aby tam nechala vzniknout dalšímu albu, nejprve pracovně pojmenovanému „Přerušit sekerou na dvě části“ (kterýžto název se ještě v budoucnu ukázal být důležitým). To však nakonec vychází v říjnu téhož roku pod názvem „Steak“, který byl shledán nejlépe odpovídajícím obalu celé nahrávky, jako album, jež v diskografii kapely znamená mimořádný okamžik.

Mimořádný proto, že poprvé od svého angažmá ve skupině se ve skladatelském procesu výrazněji projevil i kytarista Volák, známý svým experimentátorstvím a novátorstvím, jenž obvyklou porci kvalitního debustrolovského thrashe povýšil na nablýskaný ocelový megalit symbolizující opravdu náramnou porci svojské a uhrančivé hudby, plné navíc nejrůznějších zvuků a pazvuků. „Steak“ je proto od začátku do konce (bez výjimek) plný metalové krásy, ať už se bavíme o odsýpajících kusech „Nasranej“, „Zbraň“, „Čas skončit“, „Hladoví psi“, „Jennifer Lopez“, o těch pomalejších, rytmických typu „Steak“ (se vskutku neodolatelným dětským zpěvem), „Hookie Dookie“, „Té noci“, „Bezsebesam“ a „Prach jsi…“ či o totálně mrazivém experimentu „Barbecue“, námětem moc krásně zapadajícím právě do konceptu nahrávky s názvem „Steak“.

Albu samozřejmě prospěl i mimořádně povedený zvuk a neméně důležité pro něj byly i Skullovy bicí, nějakým zvláštním způsobem rovněž pozoruhodně úderné. Rytmickou sekci, když už jsem u ní, v té době mimochodem na dvojici znovu doplňoval Zed, který opětovně nahradil Cizáka, jenž se po vzoru někdejších evropských dobrodruhů vypravil hledat štěstí za oceán. Fajnšmekrům je pak doporučeno i přiložené dokumentární video z natáčení celého alba, na němž je ke shlédnutí celá řada úsměvných okamžiků, jimž samozřejmě kraluje Melmus močící do odpadkového koše a spontánní ostříhání Kolinsse Tondou Rauerem do úplného hola.

(10/10)

„Přerushit“ (2005)

V roce 2002 přemlouvají právě Tonda Rauer a Vláďa Šafránek Kolinsse, Volák a Skulla II. k nástupu do HARLEJe, což existenci DEBUSTROLu jako takového ovlivňuje celkem zásadně – kapelu opouští kytarista Volák. Náhradu se ihned nedaří sehnat a tak to hoši nějaký čas táhnou jen ve třech s jedinou kytarou. O rok později znovu vychází demo „Vyznání smrti“, tentokráte s vylepšeným zvukem, a vše pomalu začíná směřovat k dalšímu albu. Druhá kytara ale zkrátka pořád chybí a tak nakonec Kolinss přemluví Trifida, aby se do kapely zase vrátil, a nahrávat už se jde znovu ve čtyřech.

Nová deska se natáčí ve studiu ČSNO No. 2 Blue Velvet v Praze – Hostivařích a vychází opět u Sokol´s Power Voice v březnu 2005 pod názvem (s přidaným slovním vtípkem) „Přerushit“, kterýžto si jistě pamatujeme už z nahrávání předcházejícího. Přítomnost Trifida má jasný důsledek – DEBUSTROL se vrací ke svému starému dobrému thrash metalu ohlodanému až na kost, bez jakýchkoliv příkras a kudrlinek, a hrají takříkajíc „jako zamlada“, soustředíce se jen a jen na rychlost, tvrdost a surovou drsnost, což ovšem nemusí být po předchozím albu vnímáno pouze pozitivně.

I tak se ale rodí další „hit“ (samozřejmě hned vedle geniální titulní věci), jímž se stává „Masoterian“, v němž si sólo zahraje i motorová pila a nastartuje tak tradici, bez níž už se napříště neobejde žádné živé vystoupení kapely, stejně tak jako se motiv Kolinsse třímajícího tuhle svojí milenku stane novým poznávacím znamením DEBUSTROLu. Oběma zmíněnými skladbami pak začíná úprk apokalyptickým světem bez záblesku naděje v duchu čistého thrashového znásilnění, který symbolicky – bez „přerušení“ – dovede kapelu až k energické sebedestrukci v závěrečné „Smrtosabat“. Některé skladby jsou tentokráte pojmenovány poněkud podivně („Nozdrametal“, „Kryplstar“), některé zase nemají potřebný říz a působivost („Superkosti“, „Semtexman“ nebo „Nozdrametal“), ale jako celek se album rozhodně nemíjí účinkem, když se mu stále daří posluchači předávat poctivý kus oné zvrácené debustrolácké energie, díky čemuž si ho nakonec získá na svoji stranu, třebaže drobné pochybnosti z výše popsaných důvodů přece jen zůstanou.

(7/10)

„XX. let totálního masakru“ (2006)

O rok později, konkrétně 5. dubna 2006, odehrají DEBUSTROL v KD Opatov v Praze při příležitosti dvacátého roku vlastní existence speciální koncert, jenž se stane základem pro živé DVD „XX. let totálního massakru“, které vyjde na podzim téhož roku znovu u Sokol´s Power Voice. Na výročním disku (který mimochodem uvádí roztomilé varování o tom, že „porušení autorských práv nebo jejich částí může být stíháno podle občanského a trestního práva a nebo vás rozřežeme motorovou pilou“) naleznete především samotný koncert, který se odehrál před poměrně hojnou návštěvou, velmi případně nasnímaný, nazvučený a vůbec přistihující již značně personálně stabilizovaný DEBUSTROL v opravdu lákavém koncertním provedení. Samozřejmostí je ovšem i procházka historií kapely schovaná v bonusových materiálech, obsahujících dále celou spoustu fotografií, víceméně i rovnou půlku z dosavadní klipové produkce kapely (tj. „Něco mi schází“ a „Masoterian“) a s nimi i všemožné pohledy na hrající DEBUSTROL v rozličných sestavách a také záběry z natáčení jednotlivých alb (mezi nimiž, pochopitelně, hrají prim ty již zmíněné z nahrávání „Steaku“). Ve světle těchto skutečností je pak nutné dodat, že oslava kapelních dvacetin dopadla proto více než vydařeně (ne nadarmo kapela za DVD obdržela zlatou desku za 1.500 a více prodaných nosičů), což bylo o to důležitější, že po následující tři roky se DEBUSTROL se svými nahrávacími aktivitami úplně odmlčel.

(8/10)

„Rwanda“ (2009)

Do nahrávacího studia (a konkrétně znovu do ČSNO No. 2 Blue Velvet) se tedy kapela vrací až v roce 2009 a tentokráte se nechává inspirovat v té době patnáct let starou rwandskou genocidou. Titulní skladba i díky tomu nezapře očividný pokus o navázání na úspěch notoricky známé někdejší skladby „Yugoslavia“, a když se zaposloucháte i do alba celého, zjistíte, že podobně se v těsné návaznosti na to snaží i „Rwanda“ navázat na „Apokalismus“ coby velmi ceněné album DEBUSTROLu, v jehož čele právě „Yugoslavia“ stála, a jejich úspěch byl proto spojen vysloveně pupeční šňůrou.

V tom je ale do jisté míry kámen úrazu. Ne, že by snad DEBUSTROLu úplně došla životodárná naštvanost (oni by samozřejmě řekli „nasranost“) a agresivita, jen opakovaný proces jejich utříbení a vyjádření vlastními thrashovými prostředky v tomto okamžiku jaksi částečně pozbyl své obvyklé účinnosti. Album díky tomu nepůsobí tak přesvědčivě jako třeba právě jeho předobraz, nabitý extraordinárními thrashovými šlehami až po střechu, nebo do jisté míry i minulý zásek „Přerushit“, byť s ním má přece jen více společného, včetně precizně ubíjejícího zvuku kytar. Z tohoto pohledu se na „Rwandě“ po titulní skladbě něco podstatného začíná dít až ve „Vůdce je vůl“, chladnokrevném a mrazivém úderu mezi oči každého připitomělého nácka, v ústředních riffech „Hry na smrt“ a „Pornokrista“, dejme tomu i v „Bůh žehnej Americe“ a nakonec i v samotném závěru alba v podobě „Vím, kdo mě zabil“ a „Tibetu“, kteréžto dvě skladby vrací „Rwandě“ na poslední chvíli alespoň nějaký ten lesk a švih.

Jako bonus bylo k nahrávce připojeno DVD „Hardcore Hisstory“, třiapůlhodinová procházka historií kapely, z velké části ovšem opakující to, co už fanoušek mohl shlédnout na tři roky starém DVD „XX. let totálního masakru“, takže proto nebylo úplně zřejmé, kde se vlastně ukrývala ona bonusová hodnota.

(6,5/10)

„Vyznání smrti Live“ (2011)

Nemaje dosud pravého živého alba (ani „Prostest Live!“ ani „XX. let totálního massakru“ do této kategorie samozřejmě nepatří), rozhodl se DEBUSTROL, do jehož řad se znovu vrátil ztracený bubenický syn Herr Miler, nadělit v roce svých pětadvacátých narozenin sobě i všem svým fanouškům právě jeden takový živý záznam. Nahrávalo se 22. listopadu 2011 v Retro Music Hall v Praze v rámci podzimního turné "Czech Big 3", které kapela odjela po boku TÖRR a ROOT, a vydání si na svá bedra tentokráte naložili Obscene Productions.

Základem celé nahrávky, jak jinak, se stalo legendární demo „Vyznání smrti“, které kapela zkraje koncertu kompletně přehrála, a následně na něj navázala i „bonusy“, jejichž počet ovšem počet původních demáčových skladeb značně převyšoval, takže celková stopáž nahrávky se (tak, jak to má být) zastavila až na nějakých čtyřiasedmdesáti minutách. Ke cti DEBUSTROLu je nutno přiznat, že ve výběru skladeb pro zvukově standardně povedenou nahrávku chvályhodně nezapomněl ani na nejnovější věci z repertoáru („Trendshit“, „Vůdce je vůl“, „Rwanda“), na druhou stranu je ovšem nutno podotknout, že se nicméně nabízelo i mnoho dalších skladeb či alb, jež mohly být rovněž oprášeny. Ale to už tak bývá, že se kapely v podobných případech nezavděčí každému a podobné závěry jsou podloženy především subjektivními pocity toho kterého z jejich věrných a pečlivých posluchačů.

(8/10)

Válka?

A tak se nám DEBUSTROL poměrně v tichosti dožil úctyhodných třiceti let. V poslední pětiletce jsme ho mohli pravidelně vídávat na tuzemských klubových a festivalových pódiích, kde si vesměs užíval plodů své práce – a že jich tedy bylo. Když to ještě jednou stručně shrneme, více než sto skladeb, devět řadových alb, jedno DVD, dvě živé nahrávky, nepočítaně koncertů a renomé a „kultovost“, jaké se snad netěší žádná jiná metalová kapela v téhle zemi. Jen nové album nám jaksi nenahrával, to vlastně až teď, na sklonku loňského roku, kdy u příležitosti oné úctyhodné životní třicítky vydává nahrávku s tím nejpřiléhavějším možným názvem – „Válka“. Tomu se nicméně budeme věnovat v samostatné recenzi a celou tuhle připomínku osudů největší z mladoboleslavských bestií ukončíme konstatováním, že ve stejné době, kdy vyšla avizovaná čerstvá novinka, opustil její řady z rodinných důvodů Trifid, jenž byl nedávno nahrazen Jakubem Önslaughterem, kytaristou žateckých HELLOCAUSTOR. Tak ať se mu v řadách DEBUSTROLu daří, stejně jako celé kapele, která tu s námi, doufám, bude rozdmýchávat thrashmetalový oheň zkázy ještě hodně, hodně dlouho!