Jsem ve Futuru na osmou, ale sekuriťáci nepouštějí. Následně má i předkapela výrazné zpoždění oproti avizovanému plánu. Srkám birela a nasávám atmosféru. Ruskou MOTORAMU přišla výrazně podpořit mládež z východu. Vzduchem lítá azbuka.

Konečně vykopávají MAYEN. Pavel Turek o nich nedávno mluvil jako o velkém objevu a „hotové kapele“, tak jsem zvědav. Už po prvních dvou skladbách si nedokážu představit lepší předkapelu. Žánrově připomínají začátky MOTORAMY celkem okatě. Zasněný kytarový popík, náladovka, nic přeslazeného, nic co by uráželo. Ve skladbách je ale o poznání více nápadů, které by si ke mně našly cestu. Co nedávám, jsou jejich klávesové zvukové rejstříky, to je fakt něco odpornýho. Vše ostatní je vlastně ok.

Na MOTORAMU se čeká, řeší se nějaké problémy se zvukem. Už při prvním pohledu zaujme minimalistická sestava kapely. Malé kombíčko, elektronické bicí, miniaturní klapky. Když jsem před koncertem hledal kolem klubu Futurum tourbus, nenašel jsem ho. Teď vím proč. Tohle se totiž pohodlně vejde do osobáku. Bez jakéhokoliv úvodu začínají v trojčlenné sestavě hrát. Nelze si nevšimnout energie, která z kapely jde. Velice zvláštní směs sterility a neosobnosti je v příkrém rozporu s hudbou, kterou hrají. Kamenné obličeje a nezúčastněnost. V tom je absolutní mistr kytarista Maxim Polivanov, který, ačkoliv se dívá na kotel, kde se lidi královsky baví a jsou tu dokonce i stagediveři, nehne ani brvou. Téměř jakoby MOTORAMA hrála z donucení. Takovou atmosféru jsem asi nikdy na koncertě nezažil.

Zlom v atmosféře přichází až na konci setu, kdy se všichni výrazně pohybově rozvášní a Maxim praskne strunu u kytary. Řeší se to způsobem, který jsem už od Rusů několikrát zažil. Není? Není. Tak se nedá nic dělat, jede se dál. A opravdu se jede dál, kytaru si věší na krk Vladislav Parshin (mimochodem ti dva si přehazovali basu s kytarou téměř po každé skladbě). Vyhrávky jsou trochu ochuzené, když struna chybí, Vladislav prostě máchne rukou do vzduchu. Evidentně to nikomu nevadí. Set současně nabírá na konci úplně jiné obrátky. Z kapely najednou leze úplně jiná energie, ale je spíše destrukční, než melancholická. Po dvou skladbách hraných se strunou, která plandá na kytaře, se odporoučí další struna na tom samém nástroji. Tím koncert vlastně končí.

Ačkoliv se hrálo hodně z nového alba „Dialogues“, nezapomnělo se na provařené hitovky z debutového „Alps“, případně následujícího „Calendar“. Tenhle koncert byl silný a hlavně divný. To, že na sobě měl Vladislav Pirshin košili kříženou se šusťákovou bundou, bylo v rámci toho všeho vlastně to nejnormálnější.