Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hodina pryč a přede mnou stále panensky čistá stránka. I když už to samozřejmě dávno vím, opětovně si v praxi ověřuji, že psát recenze na některá alba je kolikrát spíše smutnou a bezradnou nutností, u níž člověk ani necítí tu pravou pisatelskou „radost“. Jistě, vytahuji tím znovu na světlo staré známé hořekování na téma co napsat o desce, která po x-té kopíruje své předchůdce, ale co naplat, kdykoliv jsem si v poslední téměř desetiletce sedl k nové nahrávce kovaných heavymetalistů GRAVE DIGGER, bylo to vždy horší a horší. A nejinak tomu je i s „Healed By Metal“, již osmnáctým zásekem v diskografii německých hrobníků.
I třeba samotní AC/DC, kteří jsou v souvislosti s opisováním sebe sama zmiňováni možná nejčastěji ze všech, tak alespoň již od devadesátých let minulého století činí v poměrně dlouhých pauzách mezi jednotlivými alby. Ale GRAVE DIGGER ne, ti to do nás hrnou v plus mínus dvouletých pauzách hlava nehlava, takže už mají na kontě dokonce o jednu studiovou nahrávku více než třeba právě zmiňovaní Australané, kteří tu svou rockovou káru táhnou o nějakých deset let déle.
Co z toho plyne, je jasné. I z prostého srovnání výše zmíněného počtu alb na léta existence, když už jsme u toho, jakož i ze srovnání pomyslné světské slávy, vyplývá, že GRAVE DIGGER už nejspíš nenahrávají nic moc. A hle, ono je to skutečně tak…
„Healed By Metal“ rekapituluje všechny neduhy kapely ze zmíněných posledních deseti let a tam, kde by to třeba mohlo vypadat, že to tak ve skutečnosti není, to ještě pro jistotu zdůrazňuje. Kloudné nápady zde vlastně neexistují, použité riffy jeví známky opakovaného skupinového znásilnění a pohození v tmavém rohu heavymetalové márnice (kde je sice poslední dobou živo, ale do podobně temných míst rozhodně nikdo nechodí) a stručné a úsečné refrény, které by to měly vše korunovat, jsou úderné asi jako projev Gustáva Husáka v roce 1989. Zajímavá či neslyšená sóla, zajímavé či neslyšené melodie nebo alespoň nějaké to adrenalinové vzrušení, jež bylo poctivému heavy metalu vždycky nejvlastnější, nic z toho tady nehledejte, protože to tu zkrátka není (a už dlouho nebylo).
Ani snad nevyčnívají, ale spíš tak nějak z toho všeho balastu jen vykukují málem už tradiční tři jakžtakž poslouchatelné skladby (titulní „Healed By Metal“, „Hallelujah“ a závěrečná „Laughing With The Dead“ – ta navíc s alespoň částečným oprášením někdejších basových předností Jense Beckera), ovšem to dodávám už jen tak ze slušnosti, ne, že by to mělo něco zásadního na mém hodnocení „Healed By Metal“ měnit. A ačkoliv to tak podle titulku nového alba nevypadá, připadá mi, že GRAVE DIGGER by prospěla léčba čímkoliv jiným, jen ne (heavy) metalem.
1. Healed By Metal
2. When Night Falls
3. Lawbreaker
4. Free Forever
5. Call For War
6. Ten Commandments Of Metal
7. The Hangman´s Eye
8. Kill Ritual
9. Hallelujah
10. Laughing With The Dead
Na to, že GD to táhnou takovou dobu, je to velice solidní heavy. Co by za to jiné smečky daly... V kontextu s klasikou GR je to sice slabší, ale mě rozhodně deska nezklamala. A když chci opravdu parádní metal, pustím si Signum Regis.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.