Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pred deviatym dlhohrajúcim albumom děčínskych deathmetalových stachanovcov tu máme ochutnávku v podobe „miniatúry“ obsahujúcej štyri veci – „Intro“, „Dethroned In Shadows“, „Ninety Seven Pieces“ a „Outro“. Prekvapí už obalom – FLESHLESS na moment opustili svoju zaužívanú lhotovskú paletu a ikonografiu a použili temný pekelnícky výjav skôr v súčasnom štýle rúhačského death metalu s pre niekoho možno až deathcoreovou farebnosťou. Osobne tento nápad hodnotím pozitívne, Jirka Lhota je originál, ale oddych od jeho v podstate komixovo podaných ukrutností príde vhod, matadorom to dodáva taký vážnejší, ponurejší výraz.
Vláďa, Michal, Luděk a Vitys prekvapili aj hudobne. Ak sa v podobnom duchu bude niesť nový album, mohlo by ísť o príjemný posun od „Devoured Beyond Recognition“ z roku 2015, na ktorom melodický plus-mínus brutal death klasického štýlu s istým vplyvom skočného grindu vyznieval už predsa len dosť predvídateľne a kolovrátkovo, možno až tak akosi „veselo“. „Dethroned...“ je ponor do temnoty, intro a outro prinášajú pôsobivé zlovestné orchestrácie a skladby samotné nezaostávajú. Hutný, hlboký zvuk a šťavnaté riffy s dramatickými harmóniami, veľa náklepov a absencia tak trochu nevhodnej „zábavnosti“, priamočiarosť, nekompromisné drvenie a Vláďove kvalitné vokály predstavujú vynovených, akoby „dospelo vážnejších“ FLESHLESS, ktorí si pri tom všetkom držia vlastnú tvár. V dvoch skladbách klasici servírujú vyspelé skĺbenie pôsobivých melódií a ortodoxnú brutalitu vychádzajúcu zo zlatého veku žánru. V niektorých momentoch sa objavia aj isté paralely s kolínskymi SECTESY. Bude to bez bodov, sú to len dve skladby, ale môžem povedať, že na nový album som celkom zvedavý.
Dethroned In Shadows (EP) (2017)
Devoured Beyond Recognition (2015)
Slaves Of The God Machine (2011)
Hate Is Born (2008)
To Kill For Skin (2005)
Sensual Death Imitation (2003)
Nice To Eat You (2001)
Abhorrence Of Cadaveric (2000)
Grindgod (1999)
Free Off Pain /split+Mastic Scum/ (1996)
Split tape /+Disfigured/ (1996)
Grinding (demo) (1994)
Stench Of Rotting Heads (demo) (1993)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
