Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sestava této VIP skupiny je vpravdě hvězdná. Považte sami. Ben Weinman z THE DILLINGER ESCAPE PLAN u jedné kytary, u druhé Brent Hinds z MASTODON, za bicí soupravou někdejší člen THE MARS VOLTA Thomas Pridgen a u mikrofonu William DuVall z ALICE IN CHAINS. Třešničkou na dortu je pak Pete Griffin z DETHKLOK, který tu má konečně prostor si trochu s basou vyhrát, a podává jednoznačně o několik tříd lepší výkony, než v domovské kapele. Na každém z nich je znát jeho neochvějný rukopis a současně snaha o to, vejít se do rockového konceptu.
Ne vždy, když se sejde v jedné kapele tolik výrazných osobností, se podaří dát dohromady smysluplný obsah. GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA však nejsou ten případ. Ega muzikantů do sebe zbytečně nenaráží a motivy nemají tendenci vzájemně se zastiňovat. Díky jejich množství a struktuře tu pánové staví album, které se pohybuje někde mezi progresivním metalem a grunge rockem. Nejen instrumentaci a motivy jde chválit, také DuVall tu za mikrofonem mnohdy působí uvolněněji a přirozeněji než v ALICE IN CHAINS.
„Broken Lines“ příjemně plyne a nabízí energickou živelnou rockovou hudbu, která je maximálně dynamická a současně pevně sevřená. Je cítit, že mezi jednotlivými hudebníky funguje chemie a GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA mohou mít ambici být více než krátkodobým super-projektem, který po pár letech pozbude na trvanlivosti.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.