OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sestava této VIP skupiny je vpravdě hvězdná. Považte sami. Ben Weinman z THE DILLINGER ESCAPE PLAN u jedné kytary, u druhé Brent Hinds z MASTODON, za bicí soupravou někdejší člen THE MARS VOLTA Thomas Pridgen a u mikrofonu William DuVall z ALICE IN CHAINS. Třešničkou na dortu je pak Pete Griffin z DETHKLOK, který tu má konečně prostor si trochu s basou vyhrát, a podává jednoznačně o několik tříd lepší výkony, než v domovské kapele. Na každém z nich je znát jeho neochvějný rukopis a současně snaha o to, vejít se do rockového konceptu.
Ne vždy, když se sejde v jedné kapele tolik výrazných osobností, se podaří dát dohromady smysluplný obsah. GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA však nejsou ten případ. Ega muzikantů do sebe zbytečně nenaráží a motivy nemají tendenci vzájemně se zastiňovat. Díky jejich množství a struktuře tu pánové staví album, které se pohybuje někde mezi progresivním metalem a grunge rockem. Nejen instrumentaci a motivy jde chválit, také DuVall tu za mikrofonem mnohdy působí uvolněněji a přirozeněji než v ALICE IN CHAINS.
„Broken Lines“ příjemně plyne a nabízí energickou živelnou rockovou hudbu, která je maximálně dynamická a současně pevně sevřená. Je cítit, že mezi jednotlivými hudebníky funguje chemie a GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA mohou mít ambici být více než krátkodobým super-projektem, který po pár letech pozbude na trvanlivosti.
7,5 / 10
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.