Pittsburské divé děti z CODE ORANGE zažívají raketovou kariéru. Před šesti lety neznámá kapela, která velmi divokými koncerty likvidovala malé kluby po celém světě. Dnes jezdí coby předkapela před velikány typu GOJIRA nebo SYSTEM OF A DOWN. Pro mě je to trochu zvláštní případ, protože jak roste jejich sláva, tak v mých uších klesá kvalita studiových nahrávek. Je sice fajn, že dokáží chrlit řadovky každé dva roky, ale současně se stávají jen recyklovaným a řidším odvarem toho, co tu již bylo.

První deska pod vydavatelskou stájí Roadrunner Records má tak u mě v porovnání s minulostí mírně sestupnou tendenci. I tentokrát se album opírá o rezavé riffy na pomezí metalu a hardcoru, má mechanicky až nelidsky tepající industriální pulz a většinově řvané pasáže občas propustí nějaký ten melodický vokál. Chybí mi tu ale nebezpečná energie, která dělala z první desky, vydané ještě pod názvem CODE ORANGE KIDS, hladovou agresivní šelmu. Ten neurotický tlak se vytrácí.

Albu nelze upřít to, že se Kurt Ballou postaral o parádní ostrý zvuk, který řeže jak motorová pila. Skvělý jsou i industriální detaily, které každou chvíli kovově dobarvují celek. Co ale s tím, když tu chybí věrohodnost zdravě a upřímně nasraných teens, která pro mě byla v rámci této kapely signifikantním a nejzajímavějším prvkem. Ten se vytrácí a nic ho nenahrazuje. I přesto jde v rámci žánru o nahrávku, která minimálně stojí za pozornost.